11.07.2020
WARKINGS
Druhý počin "maskovaných" metalistů vyjde v samém ..více

11.07.2020
SELENSEAS
Skladba "The Mirror" je vyjmuta z díla "The Outer Limits", ..více

11.07.2020
KRILLOAN
Na melodické scéně se klube další zajímavé těleso. ..více

11.07.2020
VEONITY
První ukázka z alba "Sorrows", které v srpnu zveřejní ..více

11.07.2020
MEZMERIZED
Modeně metalový spolek chystá na 18. září debut ..více

10.07.2020
DOKKEN
Přestože se stále mluví o nové desce této americké ..více






FALCONER - From a Dying Ember
Tahle kapela bohuzel nikdy neprekonala svuj vynika ..

FALCONER - From a Dying Ember
Sokolník skončil úplně; tak jsem byl natěšen ..

DEMISE OF THE CROWN - Life In The City
tedy moc příjemné překvapení, i druhá deska ..

MOONSPELL - Memorial
Díky za komentáře. A také za nápady na seri ..

MOONSPELL - Memorial
Děkuji za seriál recenzí jedné z mých nejobl ..

MERCYFUL FATE - 9
...v principu nemám rád Pepsiho hodnocení 7-7,5 ..

MERCYFUL FATE - 9
jednoznacne 10. ..

SALIERI - Černobyl
Nové album? Vůbec jsem netušil. Těším se. ..

Kelly NICKELS (L.A. GUNS) - Naše deska bude znít jako praví L.A. Guns
To by nebylo na škodu :) ..

QUEENSRŸCHE – American Soldier
na poslední "Dedicated To Chaos" už radši nedo ..




Za poslední měsíc:
FALCONER - From a Dying Ember
992x

MERCYFUL FATE - Time
913x

ALESTORM - Curse of the Crystal Coconut
904x

MERCYFUL FATE - Into The Unknown
803x

VANDENBERG - 2020
752x

SALIERI - Černobyl
698x



18.07.2020
BLAMAGE, THE ARCANE LEGACY..
Nároďák Jaroměř, začátek od:18:00, vstupné: dobrovolné

21.07.2020
BAMBULKYNĚ DOBRODRUŽSTVÁ , CONGENITAL ANOMALIES, AGGRESSIVE TYRANTS, MELTDOWN..
Modrá Vopice, Praha, začátek od:18:00, vstupné: 222,- kč

24.07.2020
SEBASTIEN, METALCRAFT, WHATROCK, ARCHFALL..
NÁROĎÁK JAROMĚŘ, začátek od:18:00, vstupné: PŘEDPRODEJ:250/MÍSTO



článků celkem: 7738
recenzí: 6354
reportů: 573
rozhovorů: 424













Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax


Mike TRAMP (WHITE LION, FREAK OF NATURE) - Každé album je jako moje kniha

Za více než čtyřicet let působení na scéně je dánský zpěvák Mike Tramp už skutečnou legendou. Kariéru si vybudoval zejména v osmdesátých letech, kdy stál v čele americké hairmetalové formace White Lion, ale aktivním a velmi plodným muzikantem zůstává dodnes, i přes konec White Lion a krach alternativněji znějících Freak Of Nature. Jak sám říká, teď už tu stojí jen sám za sebe a vydává desky, které jsou zbaveny glammetalového pozlátka White Lion i grungeového oparu Freak Of Nature. Aktuálně má na trhu album „Second Time Around“, které (i když obsahuje už vydané skladby staré deset let) dokazuje, že Tramp je stále ve velké formě. Navíc je i ochotným vypravěčem, který se podělil o postřehy ze své kariéry. Kategoricky však odmítá návrat do časů White Lion, přestože jejich konec, stejně jako v případě Freak Of Nature, jej pravděpodobně stále mrzí...

Už léta znovu žiješ v rodném Dánsku. Nestýská se ti po Americe, kde jsi zažil největší slávu?
Spojené státy, ve kterých jsem žil v letech 1982 až 2000, už dávno nejsou takovou zemí, jako tenkrát. Vždycky to byla moje oblíbená země a vždycky jsem cítil, že americký způsob života je ten, který jsem chtěl vždy žít. Ale teď už je všechno pryč. Ale ano… Chybí mi Amerika, ta stará Amerika...

Aktuálně máš na kontě nové album „Second Time Around“. Proč se na něm rozhodl znovu přehrát skladby z desky „The Rock N`Roll Circuz“?
Jde o stejné písně, jen znovu nahrané. Tenkrát „The Rock N`Roll Circuz“ vyšlo jen v Dánsku a já jsem s tím nemohl nic udělat. Ty skladby jsou stále moje oblíbené i teď, po deseti letech a chtěl jsem, aby je znali i lidé z jiných částí světa.

Jako pilotní singl jsi vybral skladbu „The Road“. Myslíš, že před deseti lety nezúročila svůj potenciál?
Určitě. Tenkrát ani nevyšla jako singl. Je to jedna z mých hodně oblíbených písní a je plná mého DNA. DNA Mikea Trampa. Symbolizuje mě ve všech ohledech.

Podle mě je „Second Time Around“ nahrána tak, že může zvukově i výrazem klidně stát v řadě s posledními tvými řadovkami, od „Cobblestone Street“ do „Stray From The Flock“. Přistupoval jsi k ní jinak než tehdy k „The Rock N`Roll Circuz“?
To je ono. Až „Cobblestone Street“ se pro mě stala způsobem, jak přistupovat ke každému svému albu. Byla založená na tom, co jsem zažil od roku 1976, kdy jsem začal s hudbou, na všem, co jsem se za tu dobu naučil, včetně všech chyb. Každé album od „Cobblestone Street“, včetně něho, obsahuje stoprocentně to, co jsem od něj chtěl. Od té doby jde všechno podle mě a nedělám ve své hudbě žádné kompomisy.

Velkým hitem by mohla být balada „When She Cries“. Je to pro tebe jedna z nejsilnějších výpovědí?
Nic už nemůže být hitem, jedině kdybys kroutil prdelí v takových věcech jako je American Idol nebo něco podobného. Do takového světa já už nepatřím. Tahle skladba by mohla být hitem, ale jen v nějakém zvlášním filmu, který se odehrává ve snu. Ta skladba je o narození mojí dcery a o tom, jak jsem na to nebyl připravený.

Proč jsi tenkrát s albem „Stand Your Ground“ zastavil projekt The Rock N`Roll Circuz, když ses teď ke skladbám z něho opět vrátil?
Tehdy už v mém životě bylo pozdě na zakládání nějaké kapely. Dnes už v muzikantech není loajalita, protože hrají v dalších desítkách tisíc kapel.

Na scéně jsi už čtyřicet let a na kontě máš řadu desek. Kde bereš inspiraci pro stále další tvorbu?
Inspirace beru ze skutečného života. Moje hudba je jako pokračování mě samého, je to takové přátelské objetí. Nemusím pracně hledat žádné inspirace a nápady, o kterých bych psal. Ty přináší přirozeně sám život. To se děje už od roku 1996, od alba „Capricorn“. Vlastně jen píšu specifické skladby pro každé své album a je to jako moje kniha. Kapitola za kapitolou. Když jsou všechny ty kapitoly hotové, jdu s tím albem ven.

Vraťme se teď do minulosti. Tvý fanoušci ví, že jsi před založení White Lion působil v dánské kapele Mabel. Mohl bys tehdejší tvorbu přiblížit těm, kteří tuhle formaci vůbec neznají?
Oooo, toho je tolik, že bych to ani nepopsal. Tenkrát jsem se připojil ke skupině dospělých lidí, když mi bylo patnáct a půl roku. Ani jsem neměl v plánu působit v hudebním světě, ale nakonec se Mabel stali mojí školou hudby a zábavy. Tam jsem si testoval různé věci, svoje možnosti a dělal jsem i chyby, ovšem tenkrát jsem našel svůj americký sen, který jsem následoval.

Proto ses tenkrát na začátku osmdesátých let rozhodl odjet do Ameriky? Založil jsi White Lion hned po svém příjezdu do New Yorku?
Mým cílem po příjezdu do Ameriky bylo založit kapelu. Na konci roku 1982 jsem se setkal s Vitem (Vito Bratta, kytarista White Lion, pozn. aut.), ale pak jsem se zase na pár měsíců vrátil do Dánska. Na jaře 1983 jsem už ale byl zpátky v Americe a zavolal mu. Sešli jsme se a v ten den jsme založili White Lion. Ovšem ještě chvíli jsme si říkali jen Lion.

Váš debut „Fight To Survive“ odmítl label Elektra vydat. Neměli jste chuť to tehdy vzdát?
Já to nikdy nechtěl vzdát. Obětoval jsem tomu skutečně všechno, protože jsem stále byl schopen psát novou a novou hudbu. Měl jsem ji v sobě. Ale když nám tehdy Elektra řekla svoje rozhodnutí, byli jsme z toho zničení a nechápali jsme to.

Když jste změnili sestavu a nahráli desku „Pride“, byl z toho obrovský úspěch. Přistupovali jste tehdy k tvorbě jinak než k „Fight To Survive“?
Album „Pride“ jsme s Vitem začali psát ještě předtím, než se k nám James Lomenzo (baskytarista White Lion, pozn. aut.) a Gregg D`Angelo (bubeník White Lion, pozn. Aut.) připojili. Tenkrát jsme byli hodně silnou živou kapelou a hráli jsme hodně koncertů. Ale nevím, jestli náš přístup byl jiný. S Vitem jsme jen napsali skladby a šli do studia s producentem Michaelem Wagenerem, který nás zachytil právě jako živou kapelu s patřičným studiovým ozvučením.

Proč myslíš, že se vám s „Big Game“ nepovedlo úspěch „Pride“ úplně zopakovat?
Asi to bylo tím, že jsme měli málo času. Na turné k „Pride“ jsme byli osmnáct měsíců a odehráli jsme kolem čtyř stovek koncertů. Byli jsme vyhořelí. Potřebovali jsme přestávku. Jak od sebe, tak od celého rockového světa. Místo toho jsme ale pár dní po skončení turné začali s Vitem psát věci pro další album, což nám zabralo asi týden...

Podle mě je nejlepším albem White Lion „Mane Attraction“, které je ale vaše poslední. Věděli jste, že je po všem, když jste na konec umístili skladbu „Farewell To You“?
Nevěděli, nebo alespoň já jsem to nevěděl. „Farewell To You“ symbolizuje poslední píseň každé noci, kdy kapela opustí pódium a přesune se do jiného města. Ale v tomto případě je snadné si myslet, že to je labutí píseň kapely.

Na „Mane Attraction“ jste oprášili i hit „Broken Heart“ z „Fight To Survive“. Proč jste nevybrali ještě jinou ze skladeb z té desky jako „Cherokee“, „In The City“ nebo „El Salvador“?
Vito ani já jsme to tak nechtěli, bylo to přání naší vydavatelské společnosti. Pokusili jsme se proti zařazení „Broken Heart“ bojovat, ale tu bitvu jsme prohráli. Nepotřebovali jsme žádné staré skladby, když jsme v zásobě měli plno nových a skvělých věcí.

Turné k „Mane Attraction“ už nejeli James Lomenzo ani Gregg D‘Angelo. Proč zmizel ze sestavy?
Tohle je druhá stránka hudebního byznysu. Nebyli spokojeni se smlouvou, kterou měli.

Freak Of Nature byla podle mě naprosto skvělá kapela, která měla potenciál zastínit White Lion. Proč se to nakonec nestalo?
To je otázka… Kladu si jí každý den i noc. Pořád...

Konec Freak Of Nature byl hořký, ale na první sólovce „Capricorn“ jsi spolupracoval jak s Kennym Koradem, tak s Jerrym Bestem. Znamenalo to, že jste se nerozešli ve zlém?
To není až tak úplně pravda, ten konec nebyl hořký. Kapelu jsme ukončili jako přátelé, kterými jsme zůstali i po rozpadu. Ano, Jerry a Kenny hráli na mém prvním sólovém albu, ale od té doby hráli i na dalších deskách. Pořád jsme hodně blízcí přátelé.

Mezi „Capricorn“ a „Recovering The Wasted Years“ leží pět let. Uvažoval jsi v té době, že obnovíš White Lion nebo Freak Of Nature?
Ne, to ne. Ta dlouhá pauza byla zapříčiněna tím, že jsem stále čekal na jednu špatnou osobu a tím promarnil zbytečně čas. Nakonec jsem se sebral, přestěhoval se do Austrálie a tam jsem začal psát „Recovering The Wasted Years“.

Ke comebacku White Lion nakonec došlo, ale už u toho nebyl kytarista Vito Bratta...
To ani nebyl žádný comeback, ale jen jedno velmi špatné rozhodnutí. Moje špatné rozhodnutí. Na pár let jsem ztratil víru ve svou sólovou kariéru a pokusil se nastartovat novou verzi White Lion. To ale bylo od začátku odsouzeno k zániku. Hluboko uvnitř jsem cítil, že to tak nechci, že chci zase být na scéně jen sám za sebe a pokračovat v tom, co jsem začal na „Capricorn“.

I když „Return Of The Pride“ byla dobrá deska, údajně jsi nebyl se sestavou White Lion spokojený. Je to tak?
Ty skladby byly skvělé, ale celý koncept byl špatný. Nechápej to zle, nikdy jsem neměl problém se členy kapely té doby, všichni jsou dosud moji dobří přátelé. Ale jak už jsem řekl, bylo to špatně. Existují jen jedni White Lion a ti skončili v roce 1991.

Když jsi založil The Rock N‘Roll Circuz, měla to být právoplatná kapela nebo jsi počítal s tím, že je to dočasný projekt?
Byla to taková myšlenka, že by to fungovalo jako Bruce Springsteen & E-Street Band nebo Tom Petty & The Heartbreakers, ale na to už v mém případě bylo pozdě, už nejsme děti. Navíc sami máme děti (smích).

Nejpozději na „Cobblestone Street“ jsi trochu změnil výraz a přidal více folku. Považuješ se v současné době za písničkáře?
„Cobblestone Street“ odhaluje moje skutečné kořeny. Byl to začátek cesty k nim. Nepovažuju se za nic jiného než za Mikea Trampa, sólového umělce.

„Cobblestone Street“, „Museum“ a „Nomad“ tvoří trilogii. V čem se pak lišila „Maybe Tomorrow“ nebo „Stray From The Flock“?
Jako o trilogii se o nich psalo spíše v tiskových zprávách, když vycházely brzy po sobě. Můžeš to ale chápat tak, že jsou to tři kroky k tomu, abych se dostal na místo, kde jsem začal s „Capricorn“ v roce 1996.

Ať už to bylo ve White Lion, Freak Of Nature nebo na tvé sólové dráze, nikdy kolem tebe nebyly skandály jako kolem jiných kapel osmdesátých let – Mötley Crüe, Poison, Guns N‘Roses. Vyhýbal ses tehdy sloganu „sex, drugs, rock n‘roll“?
Přesně tak. Nikdy jsem nebyl v kapele nebo součástí kapely, která by měla jako cíl budování podobné image. Vito a já jsme byli skladatelé a psali jsme skladby, i když jsme vypadali jako tyhle kapely s dlouhými vlasy a úzkými barevnými kalhotami. White Lion byli ale ale založeni na svém vlastním zvuku a písních, na které jsem hrdý.

Pepsi Stone             


www.miketramp.dk

Související články Mike Tramp

Související články White Lion

Foto: archiv Mikea Trampa


Vydáno: 14.06.2020
Přečteno: 419x




K článku zatím nebyly přidány žádné komentáře.


 
Metalforever.info © 2006 - 2020     RSS - články

stránka byla načtena za 0.20664 sekund.