Zajímavá parta s ještě se zajímavější historií, tihle Sorcerer. Založili je basista Johnny Hagel a zpěvák Anders Engberg, ovšem jejich kariéra na konci osmdesátých let, kdy byli jakousi ozvěnou tehdejších Black Sabbath (v době alba „Headless Cross“) neměla dlouhého trvání a oba hlavní tahouni se rozutekli jiným směrem. Hagel se přidal k Tiamat, se kterými nahrál přelomové album „Clouds“ a zajména magnum opus „Wildhoney“, a Engberg na dekádu posílil heavymetalové Lion`s Share, aby pak v roce 2014 nazpíval comebackové album pomprockových 220 Volt „Walking In Starlight“. To už ale Sorcerer znovu existovali a (hned jak Engberg 220 Volt opustil) konečně mohl vyjít jejich debut „In The Shadows Of The Inverted Cross“. Znovu u toho byl i Hagel a postupem let se přidal i bubeník Richard Evensand, který s kapelou prožil společný rok na počátku devadesátých let. Proměnou prošla i kytarová sekce, která se nakonec ustálila na dvojici Kristian Niemann (ex-Therion, Snowy Shaw) a Peter Hallgren (ex-Eclipse, 220 Volt).
Otazník však dnes visí nad účastí samotného Hagela, který se sice objevuje na promofotkách, ovšem na jeho místo nastoupil Justin Biggs (ex-Revolution Renaissance, Therion, Hyperion), jenž koncertně v řadách Sorcerer působí už od roku 2017. Trochu zmatek, do kterého jako blesk z čistého nebe přichází třetí album „Lamenting Of The Innocent“. Za pět let tak přináší Sorcerer třetí porcí hudby, kterou sice kapela nazývá epickým doom metalem, ovšem v podstatě se jedná spíše o hardrockový počin, který si sice v libuje v sabbathovských tempech (hlavně z dob působení Tonyho Martina u této legendy), ale z doom metalu, tak jak by si jej představili posluchači u Paradise Lost, My Dying Bride či Cathedral, toho čerpá už o poznání méně. Svůj podíl na tom nese také Engbergův hlas, který má mnohem blíže ke klasickému hardrockovému či heavymetalovému pojetí, než k bezútěšnému projevu typickému pro doom metal.
Hudba na „Lamenting Of The Innocent“ čerpá z ponurých chvil Black Sabbath nebo dokonce z Candlemass, ale rozhodně nejde o projekt, který by měl být poklonou těmto interpretům. Přestože úvodní riff otvíráku „Hammer Of The Witches“ toho hodně dluží sabbathovské klasice „Children Of The Grave“, skladbá má (i díky skandovanému refrénu „burn… witch… burn...“) atmosféru trochu jinou. Sorcerer sice neuhnuli od svých oblíbených témat středověké inkvizice, ale předkládají je trochu kultivovanějším způsobem než na počátku kariéry. A to i přesto, že se v titulní „Lamenting Of The Innocent“ ke slovu dostane temný murmur, jenž je však vystřídán ultramelodickým refrénem a kytarovým sólem, které jako kdyby vypadlo z dílny Yngwieho Malmsteena. Na ráznější notu pak udeří ještě „Institoris“, ovšem v následující „Where Spirit Dies“, jako kdyby se Sorcerer začali stále více halit do sebe, do vlastních kompozic a zapomínali na aranže.
Mají sice stále chytlavé melodie a dobré momenty (jako například doommetalový pochod „Age Of The Damned“), ovšem posluchač při poslechu desky pomalu začíná ztrácet nit. I přes tuto výtku nechybí ani v druhé polovině alba dobré momenty. Ty vrcholí zejména ve finále alba, kde dojde na dvě předlouhé skladby „Dance With The Devil“ a „Path To Perdition“. V první jmenované Sorcerer udeří spíše na tvrdší strunu, když se znovu dotknou doommetalového teritoria a znovu připomenou martinovskou éru Black Sabbath (zejména období kolem alba „The Eternal Idol“), ovšem v této skladbě mají dostatek nápadů na to, aby si mohli dovolit natáhnout ji na osm minut. Podobně na tom je i závěrečná „Path Of Perdition“. Tu sice odstartuje opět vypilované malmsteenovské sólo, ovšem skladba pak roste na doomovém podkladu k mohutnému hardrockovému manifestu, v němž Engbergův hlas šplhá do výšin a kytarové riffy patřičně zahušťují atmosféru. To jsou momenty, kdy jsou Sorcerer nejsilnější a místa, kde mohou i v budoucnu stavět své kompozice, které jsou stále více rozkročeny mezi světem Black Sabbath a majestátních epických chvilek Rainbow.
Co se týče kvality alba, tak fanoušky předchozích dvou desek nezklame. Sice zaskočí jeho délka, která přesáhla hodinu, ovšem i tak Sorcerer dokázali vypíchnout řadu zajímavých momentů a nápadů. Je sice nutné upozornit na to, že tahle deska není rozhodně na první poslech a že udržet pozornost přes celou její délku je někdy dost těžké, ovšem pokud do ní proniknete, dokáže se i odměnit.
|
