Na hairmetalové scéně jde určitě o jeden z největších návratů poslední doby. Kelly Nickels, basista klasické sestavy L.A. Guns, který s touto kapelou natočil její nejslavnější alb „L.A. Guns“, „Cocked And Loaded“ a „Hollywood Vampires“ více než dvacet let mlčel, byl zcela mimo rockovou scénu a věnoval se hlavně své rodině a vlastní oděvní značce. Teď je všechno jinak. Od loňska zase stojí pevně na pódiu, neboť se stal součástí jedné ze dvou verzí L.A. Guns. Okolo této kapely je v poslední době (jako už několikrát) zase trochu chaos, protože na scéně působí hned dvě kapely stejného jména. Jednu vede zpěvák Phil Lewis s kytaristou Tracii Gunsem a druhou bubeník Steve Riley právě s Kelly Nickelsem. Budoucnost pro obě party je trochu nejistá, protože poslední slovo v jejich účinkování bude mít, jak se zdá, soud. Nic to ale nemění na tom, že Nickelsova a Rileyho parta má už natočené album „Renegades“, které by mělo brzy vyjít. Možná následující rozhovor s Kellym Nickelsem trochu situaci objasní...
Na rockovou scénu se vracíš po dlouhých letech. Chyběla ti hudba hodně?
Jo, jsem zpět a chybělo mi to! Vždycky jsem byl rád součástí kapely, protože na dobu aktivního hraní nemám žádné špatné vzpomínky. Byl to jeden velký zážitek. Takže jsem rozhodně rád za další šanci, že jsem zpátky, že znovu můžu dělat muziku a hrát koncerty.
Pojďme se podívat na současnou situaci kolem L.A. Guns. Mohl bys říct, co fanoušci uslyší na natočené desce „Renegades“ vaší současné sestavy? Kdy album vyjde?
Jsem na tu desku velice hrdý. Myslím si, že je to skutečně dobrá rocková nahrávka, která má v sobě spoustu energie. Nahrávání jsme si užili, bylo při tom hodně legrace. Bylo pro mě naprosto skvělé hrát znovu se Stevem. Výbornou práci odvedli také Scott (Griffin, kytarista, pozn. aut.)a Kurt (Frohlich, zpěvák, pozn. aut.) a celkově se nám spolu nahrávalo výborně. Vždyť si to vem, udělali jsme deset skladeb během jednoho týdne, ale s tím, že jsme je pilovali do detailu. Tvrdě jsme na tom dřeli a fanouškům tak předložíme pořádnou rock n`rollovou nahrávku.
Chcete se novými skladbami odlišit od zvuku, který dnes mají L.A. Guns Phila Lewise a Tracii Gunse a navázat na první tři alba z let 1988 až 1991?
My nevěnujeme pozornost tomu, co teď Phil a Tracii dělají. Soustředíme se jen na svou vlastní tvorbu. Když jsme se začali bavit o naší nové desce, tak první bylo, že chceme udělat album, které bude znít jako praví L.A. Guns. Víš, co tím myslím… Prostě z nás se nestane nějaká speedmetalová nebo deathmetalová kapela. Snažíme se zůstat věrní našim kořenů, které jsou v klasickém rocku a rock n`rollu.
Proč ses připojil k sestavě, kterou dal dohromady Steve Riley a nehraješ s Philem Lewisem a Traciim Gunsem?
Když se Phil vykašlal na sestavu L.A. Guns, kde byl Steve a šel hrát znovu s Traciim, neoslovil mě ani Micka (Crippse, kytaristu klasické sestavy L.A. Guns, pozn. aut.), abychom se stali součástí této party. Já jsem se dokonce Phila zeptal, jestli by měl zájem o to, abych se vrátil, ale on to nechtěl. Dal mi to jasně najevo. Měsíc na to mi zavolal Steve a řekl mi, že promotéři festivalu M3 tady v Americe chtějí, aby dal dohromady kapelu, která by na této akci zahrála, protože Phil a Tracii to odmítli. Steve mi tedy zavolal a zjistil, že já bych měl zájem s ním znovu hrát a dát dokupy naši verzi kapely. Začali jsme o tom tedy mluvit a pracovat na tom. Chtěli jsme se vlastně jen ujistit, že nám to spolu pořád hraje a že dokážeme udělat dobré věci. Základem našeho koncertu na M3 festivalu byla pak smlouva s Golden Robot Records.
Nedostal jsi nabídku od Phila a Traciiho, když jsi patřil ke klasické sestavě z osmdesátých let a podílel ses i na albu „Hollywood Forever“, kde zpívá právě Phil?
Ne, ta nabídka od Phila skutečně nepřišla. S „Hollywood Forever“ to byla jen krátká epozida, kdy jsem tenkrát odletěl do Los Angeles, abych na tu desku pár věcí nahrál. Tracii u toho tenkrát nebyl, nebyl součástí L.A. Guns. Tu kapelu tvořili Phil a Steve.
Nejsou fanoušci trochu zmatení, když existují dvě verze L.A. Guns?
Ano, přiznávám, někteří fanoušci mohou být zmateni, ale většina lidí už ví, jak to celé je. První věc, kterou jsme udělali, bylo přepracování loga, aby nám poskytlo vlastní identitu. Je to skoro jako v nějaké telenovele o rock n`rollu. Oni mají právo používat název, ale my také. Začínat znovu znamená hodně práce, po takové době, od nuly. Ale Steve i já cítíme, že máme právo na to, abychom mohli hrát všechny naše staré skladby,
Tracii Guns údajně na vaši sestavu, konkrétně na Stevea Rileyho, podal žalobu. Chce vám zakázat používání názvu L.A. Guns? Jak se má celá ta věc v těchto dnech?
Ta žaloba tady opravdu je a jednání v těchto dnech stále pokračují. Jak jsem ale už řekl, právo na název kapely má jak Tracii, tak i Steve. Tohle tedy bude na rozhodnutí soudu. Jedno je ale jisté. Steve je jediný člen, který tu kapelu nikdy neopustil, takže my budeme bojovat na každém kroku, abychom mohli dál používat název a hrát naše staré věci.
Takže běžně hrajete věci jako „Never Enough“, „The Ballad Of Jayne“, „Over The Edge“ nebo „Sex Action“, které jsi pro L.A. Guns zaštiťoval autorsky i ty?
Jo, hrajeme. Máme v repertoáru věci z našich prvních tří až čtyř alb, na kterých jsem se podílel já i Steve. Tyhle věci začínáme postupně doplňovat skladbami z novinky „Renegades“.
Mohl bys popsat své hudební začátky z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let?
Začal jsem hrát až někdy na konci střední školy. Napřed jsem chtěl být motocyklovým závodníkem, ale tenkrát jsme se hodně stěhovali a jednou mi ty motorky někdo ukradl. Zlom přišel o jedněch Vánocích, kdy jsem dostal desky Kiss, Aerosmith a Rolling Stones. Člověče, to bylo něco... Začalo mě to hodně bavit a táta mě vzal do jednoho místního obchodu s hudebninami, kde mi koupil baskytaru. Tenkrát to všechno začalo. Pak jsem začal hrát v několika místních kapelách, abych se v roce 1984 odjel do Kalifornie, kam jsem se za dva roky už přestěhoval natrvalo. Přidal jsem se k Faster Pussycat, kteří už měli nahrávací smlouvu. Jenže pak přišla nehoda, vyboural jsem se na motorce a strávil jsem tři měsíce v nemocnici, kde mi udělali deset operací. Když mě pak pustili, zavolal mi Tracii, abych šel hrát do L.A. Guns.
V roce 1981 jsi chvíli hrál v New Yorku s heavymetalovou kapelou Virgin Steele. Proč jsi se nakonec připojil ke kapele Sweet Pain?
Myslím, že když jsem hrál s Virgin Steele, tak jsem ještě ani pořádně hrát neuměl. Asi proto to netrvalo tak dlouho. Sweet Pain dával dohromady můj kamarád Michael Corcione, který pracoval pro Combat Records, začal jsem hrát s ním a zkoušeli jsme různé zpěváky. Nakonec začal zpívat sám a vydali jsme jednu desku. Jenže v té době jsem už byl rozhodnutý, že se přestěhuju do Kalifornie.
Zmínil jsi album se Sweet Pain. Stojíš si stále za ním i v současnosti?
Byla to zábavná nahrávka… Dělali jsme ji hlavně na kamarádské bázi. I když přišla hodně brzy v mé kariéře, dodnes na to nahrávání vzpomínám rád. Byl to takový odrazový můstek.
Když už jsi mluvil o svých začátcích v Kalifornii, proč jsi vyměnil nakonec Faster Pussycat za L.A. Guns?
V L.A. byla v té době rozhodně lepší scéna než v New Yorku. Ale já ty poměry úplně neznal, nevěděl jsem, co se stane, tak jsem to prostě chtěl zkusit. Setkal jsem se s Taime Downem (zpěvák Faster Pussycat, pozn. aut.) a všechno vypadalo skvěle, až mě nakonec požádal, abych jako basista nastoupil k Faster Pussycat. Ale pak přišla ta nehoda na motorce a ta mě donutila hledat si něco jiného. A to jiné byli L.A. Guns.
Když jste v lednu 1988 vydávali debutové album L.A. Guns, měli už Guns N‘Roses venku „Appetite For Destruction“. Nezůstalo vaše album trochu ve stínu obrovského úspěchu „Appetite“?
Musím uznat, že „Appetite For Destruction“ je skvělé album, o tom není pochyb. Ale… protože jsme měli v názvu také slovo „Guns“, lidé si mysleli, že se je snažíme kopírovat, což tak samozřejmě nebylo. Museli jsme často pracně vysvětlovat, proč se tak jmenujeme a že to pochází všechno od Traciiho Gunse.
Na debut jste dali i skladbu od Sweet Pain a jednu píseň od bývalé kapely Phila Lewise Girl. Proč?
To je jednoduché, neměli jsme tolik věcí a chtěli jsme vydat desku. Ale je to v pohodě, dali jsme je tam, protože byly prostě dobré.
Velký úspěch jste zažili s deskami „Cocked And Loaded“ a „Hollywood Vampires“. Jak jsi ty vnímal nástup grunge a úpadek klasické rock n‘rollové hudby?
Časy kolem těchto alb byly skvělé, ale nic netrvá věčně. Myslím si, že tenkrát jen prostě nastal čas pro změnu. Móda se změnila a s ní se měnila i hudba. Byl jen čas jít dál.
V období EP „Cuts“ a alba „Vicious Circle“ v kapele nebyl bubeník Steve Riley, tvůj velký kamarád a současný spoluhráč. Proč tyhle dvě desky nahrávali jiní bubeníci?
Protože Stevea vyhodili Tracii s Philem. Vyzkoušeli jsme pak několik bubeníků, ale nikdy to nebylo ono.
Jaký byl důvod změny zvuku na „Vicious Circle“. Kdo byl hlavním iniciátorem? Byla tato změna přímo od kapely nebo od vydavatelské firmy?
Nemyslím si, že bychom mohli označit jednu jedinou osobu, která by byla iniciátorem této změny. Prostě to vyplynulo ze situace a doby. Víš co, občas se sami měníme a nemá to vysvětlitelný důvod. Tak je to i u hudby. Přicházejí nové vlivy, které vstřebáváš...
Proč jsi kapelu po „Vicious Circle“ opustil a zmizel z rockové scény?
Po „Vicious Circle“ z kapely odešel Phil a nakonec skončil i Mick. Vyzkoušli jsme několik nových zpěváků, ale já už jsem to prostě necítil. Jako kdyby to všechno zmizelo. Co jsem ale cítil nejsilněji, byl pocit jít dál, zkusit něco jiného. Pak se mi taky narodily děti a chtěl jsem se věnovat hlavně jim.
Do L.A. Guns ses vrátil v roce 1999 a nahrál živé album „Live: A Night On The Strip“. Proč už jsi potom nehrál, jako jediný člen klasické sestavy, na albu „Man In The Moon“?
To je stejná situace jako ta, která se stala nedávno. Neoslovili mě. Nebyl jsem přizván k tomu, abych tuhle desku natáčel a hrál k ní nějaké koncerty.
Hrál jsi v dalších letech, mezitím než ses v roce 2018 přidal ke Steve Riley, v nějakých kapelách nebo ses věnoval své oděvní značce Montauk Salvage Company?
Nehrál jsem v té době v žádných kapelách. Věnoval jsem se svým dětem. Pak jsem také děti ze svého okolí začal učit hraní a hudbě, občas jsem si zajamoval se svými přáteli. Nic velkého. Nejvíce času jsem věnoval právě Montauk Salvage Company.
Sledoval jsi alba L.A. Guns, která vyšla bez tebe? Je nějaké, které se ti z nich líbí nejvíce?
Popravdě jsem neslyšel ani jednu desku L.A. Guns na které jsem nehrál. Takže ti nemůžu říct, která se mi líbí, protože opravdu nevím, jak zní.
Myslíš, že se vám ještě někdy může povést dostat se do pozic, kde jste byli v dobách „Cocked And Loaded“ nebo „Hollywood Vampires“. Myslíš, že přijde znovuzrození rock n‘rollu?
Pro nás to byly skvělé bezstarostné dny. Opravdu ale nedokážu odhadnout, jestli se ještě někdy stane něco podobného. Svět už je dneska jiný. Pořád je hodně lidí, kteří si tu dobu dobře pamatují a kteří si rock n`roll dokáží pořádně užít. A my jim teď tohle nabídneme…
|
