Svým způsobem jsou clevelandští Mushroomhead revoluční kapela. Byli to právě oni, kdo začali na americké nu-metalové scéně používat masky, se kterými díru do světa posléze udělali Slipknot. Mushroomhead mohli jen sledovat, jak se parta Coreyho Taylora stává celosvětovou senzací, přestože bylo naprosto jasné, kde brala inspiraci. Jistě, hudba Slipknot byla vždy tvrdší a brutálnější, ovšem ten prazáklad u Mushroomhead byl slyšitelený vždy, i v dobách megatrháku „Iowa“. Mushroomhead si vždy jeli to své, i přes početné změny v sestavě se jim vyhly hvězdné manýry Slipknot i řady dalších nu-metalových kapel. Nestali se nikdy komerčním lákadlem, ale přece jen svým osobitým pojetím hudby dokázali ve světě získat zástupy příznivců.
Jejich hrůzostrašné povídačky ve stylu nu-metalového Kinga Diamonda měly zejména v prvních letech kariéry své kouzlo, desky jako „Superbuick“, „M3“ a „XIII“ byly minimálně zajímavé a stojí za poslech i dnes. Tu dobu si ale z dnešní sestavy pamatuje už jen bubeník Steve Felton a navrátivší se zpěvák Jason Popson. Zmíněné personální kotrmelce se sice na kvalitě desek nepodepsaly, ale mohly za to, že pauzy mezi jednotlivými alby se stále prodlužovaly, až dosáhly šesti let, které dělí novinku „A Wonderful Life“ a předcházející „The Righteous & The Butterfly“. Dalo by se proto možná čekat, že bude novinka vymazlenou a kompozičně dotaženou kolekcí. Je možná nejdospělejší, možná nejrockovější, ale rozhodně ne nejlepší.
Pro Mushroomhead znamená v podstatě nový začátek. Už jen proto, že došlo k velkým změnám na vokálních postech, kde od poslední desky zůstal zmíněný Jason Popson, jehož screamy (do rapování se už v podstatě nepouští) doplňuje čistý vokál Stevea Rauckhorsta a nově také ženský element v podobě Jackie LaPonzy. Tato změna s sebou přinesla i mírné změkčení soundu, který se posunul od dávného industriálu a nu-metalu k rockovější podobě. Tam ale chybí přímočarost a rock n`rollové pnutí, a posluchačům se dostává více teatrálních míst, které by klidně mohly sloužit jako soundtrack ke starému hororovému filmu. V tom je i největší problém desky, která se různými pasážemi, kde hrají jen klávesy, doplněné o strašidelné zvuky a medový zpěv LaPonzy, drolí a ztrácí na síle. I když má úderný úvod v podobě „A Requiem For Tomorrow“ a „Madness Within“, kde se ještě řádně zachrastí nu-metalovým řetězem, nebo v pilotním singlu „The Heresy“, kde se ke slovu dostane gotická atmosféra, začíná v dalších skladbách brzy nudit.
Původně zamýšlený koncept se začíná bortit v „Pulse“, v níž kapela směřuje ke komerčnějščí poloze, ale chybí jí k tomu zásadnější nápad (tedy kromě melodické linky zpěvu někdy kolem třetí minuty) a vlastně i přitažlivost. Vrcholem kompoziční bezradnosti jsou pak položky „11th Hour“ a sedmiminutová „Where The End Begins“, což je jen drobné plácnutí do vody se zamýšlenou temnou atmosférou, která nefunguje ani v nejmenším. Bídně zní i „The Flood“, kde se Mushroomhead až nebezpečně přibližují ke světu kapel typu Nickelback či Theory Of The Deadman. Což rozhodně není nic moc… Druhou polovinu alba, která je už vyloženě slabá, zachraňují tvrdší „I Am The One“ a „Confutatis“, ovšem ani u nich se nedá mluvit o skutečně silných věcech. Určitá strašidelná atmosféra, jak bylo vždy u Mushroomhead zvykem, se zde dostavuje, ale člověk se pořád nemůže zbavit pocitu, že kompoziční studnice této kapely začíná pomalu ale jistě vysychat.
S „A Wonderful Life“ dosahuje tvorba Mushroomhead skoro až průměrné hranice. Desku zachraňuje několik slušných kompozic z úvodu alba a sem tam dobře napsaná náladotvorná pasáž, ale jestliže kapela chtěla předložit rozmáchlé a sevřené hodinové dílo, míjí se tento úmysl účinkem. Na řadě míst toiž nahrávka nepokrytě nudí a ztrácí energii, což je u takové kapely, která na úderných a nápaditých skladbách vždy stavěla, dost velký problém.
|
