Nic proti nabírání nových inspirací, proč ale měnit něco, co výborně funguje a na čem si kapela vybudovala solidní jméno? Švédové Veonity před vydáním čtvrté studiovky avizovali příklon k tvrdšímu vyznění a náběr progresivních prvků, což podporoval i cover a titul alba "Sorrows", potažmo názvy některých songů. To vše podněcovalo otázky, zdali se z ortodoxně melodického powermetalového tělesa Veonity nestanou další Nostradameus nebo Steel Attack, tedy kapely, které v jednom bodu své existence začaly kálet na původní styl, potažmo fanoušky.
Odpověď přichází brzy po spuštění nahrávky. Startovací skladba "Graced Or Damned" prezentuje Švédy v klasické podobě se vším, co jim kdy dělalo čest. Nechybí svůdné vyhrávky, rychlé dvoukopákové tempo a opojně chytlavý refrén, což se netýká jenom úvodní skladby, ale víceméně celého alba. Proklamované hlášky o temné atmosféře zůstaly nenaplněny, což je možná zavádějící z hlediska propagace, v táboře fanoušků se ale zřejmě nebude zlobit vůbec nikdo. Lehké náznaky drsnosti sice existují, jsou však okrajové nebo formální a Švédové nakonec působí jako nerd, který by hrozně rád někoho fyzicky vylekal, jeho muskulatura ovšem z dané snahy činí neškodný a toliko roztomilý výstřelek.
Song "Back In To The Dark" je toho důkazem, silácké máchání rukama vyznívá do prázdna, zde navíc chvílemi spíše trapného, jelikož zpěvák Anders Sköld si zavdává s hlubším - jakože temněji stylizovaným - projevem, který se mu z hrdla souká o poznání složitěji, nežli klasický powermetalový témbr. Danou píseň nicméně zachraňuje postupné zrychlování, jež vyústí v další spídový a stylově hladký refrén. "Blinded Eyes Will See" dokonce protkají hravé popové klávesy, a pokud někdo ještě pořád váhá, "Where Are Memories Used To Grow" přináší finální potvrzení a tečku za veškerými pochybami. Křišťálový rychlík s okázale vykrouceným refrénem, navíc s podporou hostujícího mistra Jonase Heidgerta (Dragonland), toho se nelekne ani vaše prababička, která vyrostla na písních Karla Hašlera.
Ve druhé půli alba se nicméně nevyhneme kvalitativnímu zakolísání, skladby "Acceptance" a "Center Of The War" (s opět nešťastným vokálním "bububu") představují slabší autorskou formu, pošramocené dojmy ovšem vynahradí kvapík "Free Again" s parádním sólem a zejména závěrečná perla "Fear Of Being Alive" s neodolatelným, hymnicky plynoucím refrénem. Novinka Švédů je oproti skvělému předchůdci "Legend Of The Starborn" přece jenom méně skladatelsky důvtipná či rozmanitá (však je také album o čtvrthodinu kratší), stylový zlom se ale v žádném případě nekoná a posluchač lačný rychlých melodií si zde opět přijde na své.
|
