Říkalo se, že kdyby nebyli Black Sabbath, nehrál by americký zpěvák a kytarista Scott „Wino“ Weinrich muziku, jakou hraje. Tento umělec je nejvíce známý svým působením v kapele Saint Vitus (která toho původním Black Sabbath dlužila hodně) a také jako předák dávné kapely The Obsessed. Ta si také brala velkoui inspiraci z riffů Tonyho Iommiho a z dusné atmosféry, kterou Black Sabbath vytvářeli na začátku své kariéry. Ovšem bylo by krajně nespravedlivé dívat se na Winovu tvorbu jako na kopírku birmighamské legendy, protože Weinrich je všestranný muzikant, jenž se nikdy netajil láskou k praotcům heavy a doom metalu, ale sám je podepsaný pod pěknou řádkou vysoce kvalitních skladeb, které vytvořil během pětačtyřicetileté kariéry. A v podstatě je jedno, jestli je tvořil spolu s The Obsessed, Saint Vitus, Spirit Caravan, po boku Davea Grohla z projektu Probot nebo sám za sebe…
Co se týče kapel, kterými Wino prošel, dnes už je členem pouze The Obsessed. Ty obnovil po dlouhém spánku v roce 2016, což mělo mimo jiné také za důsledek, že poněkud zbrzdil sólovou kariéru. Tu nastartoval v roce 2009 ještě jako člen Saint Vitus, a právě ona měla sloužit jako jeho ventil a únik ze světa doom metalu a stoner rocku. Wino totiž na věc šel trochu jinak. Úplně stranou nechal kytarovou vichřici, tolik typickou pro jeho kapely, sólové skladby vyčistil a odhalil až na kost a dal jim tím úplně jinou atmosféru, než bylo u něj do té doby zvykem. Jeho vlastní debut „Punctuated Equilibrium“ se ještě nesl v duchu předchozí tvorby, ovšem už s dvojkou „Adrift“ se změnilo úplně všechno. Wino sám sebe představil jako písničkáře s akustickou kytarou v ruce a skladbami, které se vracely hluboko do minulosti, až ke kořenům klasického rocku či blues. „Adrift“ tak představovalo pohled do úplně jiné dimenze, čímž se Winovi otevřely dveře, do kterých hrdě vstoupil.
Dnes už má od hřmotných riffů a drásavého zpěvu jen The Obsessed. Ve směru, kam v roce 2010 posunul sólovou kariéru, pokračuje dodnes. Pokud nebudeme počítat v podstatě sbírku coververzí „Labour Of Love“ (zde došlo třeba na Crosby, Stills, Nash & Young nebo Joy Division), je každé další album - „Heavy Kingdom“, „Freedom Conspiracy“ i novinka „Forever Gone“ - čím dál více zahloubanější do vlastních pocitů. Ty jsou možná na „Forever Gone“ ještě silnější a niternější. Wino si znovu vystačil pouze s akustikou (tedy kromě závěrečné „Isolation“), která však je pro daný záměr nejvhodnější. Umělec se stále více noří do bluesových pasáží, jež můžou odkazovat až k mississippským kořenům stylu, návdavkem přidává špetku folku a vše balí do odéru klasického rocku, tedy roots rocku, chcete-li.
Nikam se nespěchá. Wino je věrný svým sabbathovským kořenům, přestože od nich na sólové dráze ušel už notný kus cesty, proti proudu času… Skladby se linou v pomalém tempu, kde promlouvá Winův hlas a svěřuje se s těžce nabitými životními zkušenostmi bez toho, aby se uchýlil k melancholii či dokonce k depresi. Možná i proto znovu na „Forever Gone“ netvoří hity, ale spíše představuje sevřenou kolekci skladeb, která má vrcholy v „Taken“, „Dark Ravine“, „Dead Yestreday“ a teskné „Lavender And Sage“. Ty nijak nevyčnívají nad ostatními, spíše nejvíce zaujmou celkovou atmosférou. Ta prostupuje celou deskou a láme se až v závěrečné coververzi od Joy Division „Isolation“ (byla nahrána už pro zmíněnou sbírku coververzí "Labour Of Love"), kde Wino sešlápne booster své kytary k podlaze a nasazuje vyšší tempo. Sice nepozbývá bluesové nálady, ale přece jen tato skladba vypadává z konceptu skoro až rozmarnou poetikou s feelingem klasického stařičkého rock n`rollu. Není to až tak úplně vada na kráse, ale přece jen působí trochu jako pěst na oko.
Wino je na sólové dráze zjevně spokojen. Jistě, The Obsessed působí pořád, ale po ostrém comebacku v roce 2016 a desce „Sacred“ z roku následujícího je u nich situace zase trochu nejednoznačná. „Forever Gone“ sice nemá znamenat ohlášení konce této kapely, ale je to jasný signál všem fanouškům, že Weinrich si hodlá vlastní tvorbu pohlídat i v následujících letech. Nedá se o ní říct, že zraje jako víno, jelikož novinka oproti minulým albům nikam nevybočuje, ale spíše, že si umělec zachovává svou úroveň kvality a že má stále ještě co říct.
|
