Nová vlna britského heavy metalu je stále živá i po čtyřiceti letech od svého vzniku. Jasným důkazem je houževnatá kapela Raven z anglického Newcastlu, která po pěti letech přijde s novinkou „Metal City“. Zpěvák a basista John Gallagher je na album náležitě hrdý a proto se ho rozhodl představit našim čtenářům. Raven, kteří si dlouhá léta zakládali na tom, že hrají v neměnné sestavě, se na novince museli obejít bez bubeníka Joea Hasselvandera, jehož začaly sužovat zdravotní komplikace, ale nováček Mike Heller údajně do kapely vlil novou krev. Jak říká John Gallagher, Raven jsou dnes silní. Ovšem v minulosti to s nimi lekcdy vypadalo všelijak, zejména když spadli do soukolí velkého byznysu a vydavatelská firma chtěla kapelu předělávat. To už tahle parta dnes řešit nemusí. Jde už jí jen o čistý heavy metal...
Myslíš, že čtyřicet let od vzniku Nové vlny britského heavy metalu má tohle staré hnutí ještě co říct?
Ha! To nebyla žádná organizace nebo unie (smích). Společným jmenovatelem mezi kapelami Nové vlny britského heavy metalu byla energie a vášeň, což bylo velmi vzrušující. A my tyto vlastnosti máme pořád, což je určitě naše přednost. Pokud se podíváme po jednotlivých kapelách, tak pokud dokáží spolu tvořit a psát dobrou hudbu, je jejich existence relevantní. U dobré hudby není důležitá doba, kdy ji tvoříš, neexistuje žádné datum expirace.
Raven jsou z těch kapel, které nikdy nepřestaly hrát, pokud nepočítáme Markův úraz a přestávku na začátku nového tisíciletí. Čím si vysvětluješ to, že řada dalších kapel, snad kromě Iron Maiden, Judas Priest a Def Leppard, se postupem času rozpadla, ale vy jste hráli pořád?
Jsme pravděpodobně jediná kapela, která se skutečně nikdy nerozpadla. Bez ohledu, jak těžké to někdy bylo, vždycky jsme drželi spolu. Je to naše podstata a máme to v krvi, protože věříme tomu, co děláme. Jsme totiž nejlepší kapela ravenovského stylu na téhle planetě (smích). Ale skutečně, myslím si že je to proto, že jsme to vždy dělali ze správných důvodů, pro naši lásku k hudbě a lásku k živému hraní. A neřešili jsme sex, drogy a prachy.
Aktuálně máte natočenou desku „Metal City“, která vyjde 18. září. Mohl bys ji představit?
Ta deska je už hotová a představuje velký krok vpřed od našeho posledního alba, která vyšlo před pěti lety. Je to velmi živé album a ukazuje přesně, kam směřujeme, pokud jde o energii a souhru kapely. Nové album se dá označit jako ideální pro jedenadvacáté století. Skladby jsou silnější, jejich melodie taky, ale stále v sobě máme dávnou divokost. Každý na své hře zapracoval, zejména Mike.
Poprvé jste na novince pracovali právě s bubeníkem Mikem Hellerem. Proč jste mezi sebe přijmuli právě jeho, když je zároveň členem Fear Factory?
Mike pouze hrál s Fear Factory. Ta kapela je o dvou členech a jejich dalších dvou spoluhráčích. Klikni si na dagadagadaga stuff lol… Jakmile začal hrát s námi, uvědomil jsem si, jak je to kreativní muzikant. Měl s námi velkou svobodu a my jsme ho v tom podporovali. Když Joe musel v roce 2017 opustit kapelu, měli jsme pár bubeníků, všichni byli skvělí, ale prostě nás něco přivedlo až k Mikeovi. S ním jsme pak strávili hodně času. Mike naše skladby znal, dal jim více energie a povýšil je na novou úroveň. Všechny nás tím vlastně nakopal do prdele a vybičoval v nás větší kreativitu.
Zmínil jsi bubeníka Joea Hasselvandera. Proč už není členem Raven?
Joe měl vážné zdravotní problémy a utrpěl infarkt tři dny předtím, než jsme měli odjel na turné. Jsem stále moc rád, že se mu pak nic nestalo, protože další podobná událost by už mohla dopadnout jakkoliv. Joe se pochopitelně necítil na to, aby jel osmiměsíční šňůru a necítil se ani na cestování obecně, takže to nakonec musel vzdát. Pokračuje ale dál ve své úžasné sólové práci.
Když jsi popisoval proces tvorby nové desky, řekl jsi, že byl složitý. V čem?
Měli jsme poprvé v životě problémy s místem a s plánováním. Přesněji. Posílali jsme Mikeovi naše stopy a on nahrával bicí ve svém studiu. My jsme pak šli a dodělali v našem studiu zbytek nahrávky. Problém byl v tom, že jsme bicí upravovali, některé prvky jsme vytáhli, některé zase stlačovali dolů. Nedopadlo to podle představ. Jakmile Mike dorazil a slyšel, co se stalo… No dobře, přiznejme si, že to nebylo ono. Nakonec jsme se ale spojili s naším dobrým přítelem, producentem Michaelem Wagenerem a v Nashvillu začali pracovat dál. To bylo už skvělé, jako vždy s Michaelem jsme si užili hodně zábavy. Pak jsme zkoušeli různé kluky na mixování, což si také vyžádalo nějakou dobu, ale jeden z nich, Zeuss, odvedl skutečně dobrou práci. Uznávám, trvalo to dlouho, ale stálo to za to...
Dočkají se na „Metal City“ fanoušci nějakých experimentů, které by od vás nečekali, nebo je to klasická heavymetalová nahrávka navazující na osmdesátá léta?
Jako obvykle to budou muset posoudit sami. Jsou tam samozřejmě klasické prvky Raven, ale to album začíná hodně rychle a tvrdě ve skladbách „The Power“, „Top Of The Mountain“ a „Human Race“. Je tam několik klasickým metalových hymen - „Battlescarred“ a „Metal City“, ale i rock n rollových věci typu „Not Is Easy“. Takže překvapení tam jsou. Do těchto písní jsme vložili klasickou ravenovskou esenci. Jak jsem řekl, je tam velká energie našich starých desek, ale dali jsme tomu novou úroveň.
Když se podíváme na bratrské kapely, tak kromě AC/DC, většinou nevydržely. Oasis, The Black Crowes… V čem je ten důvod, že ty a tvůj bratr Mark spolu hrajete už více než čtyřicet let?
V okamžiku, kdy jsme založili kapelu, přestali jsme se hádat. Vlastně jsem se hádali jen o konstruktivních věcech, nikdy to nedošlo tak daleko, aby to kapelu ohrozilo.
Raven začínali už v roce 1974, kdy byl na vrcholu klasický hard rock jako Deep Purple, Black Sabbath nebo Led Zeppelin. Už jste tenkrát hráli tvrdší a rychlejší hudbu?
Takové kapely byly, a vlastně stále jsou, našimi hrdiny. Právě oni nás přivedly k tvrdší a rychlejší muzice. Například „Highway Star“, „Symptom Of The Universe“ a „Rock And Roll“. Nikdy jsme ale nebyli fanoušky jedné nebo dvou kapel, vždycky jsme čerpali ze široké škály vlivů a postupně jsme vytvářeli svůj vlastní zvuk a styl.
Proč trvalo šest let než jste vydali debut „Rock Until You Drop“? Byly za tím změny v sestavě?
Jo, přesně. Došlo k mnoha změnám. Klasická sestava Raven vznikla pozdě, až v roce 1979.
Ještě před debutem jste hráli se dvěma kytarami, ovšem od roku 1980 je jediným kytaristou tvůj bratr Mark. Nechyběla vám někdy druhá kytara, když kromě Motörhead a Venom hráli všechny heavymetalové kapely s dvěma kytarami v sestavě?
My jsme začínali s dvěma kytarami, ale když Paul Bowden v roce 1979 odešel, tak jsme zkoušeli jiného chlápka, ale nefungovalo to. Rozhodli jsme se proto zůstat ve trojici a tím se všechno změnilo. Všichni jsme měli víc prostoru na hraní, ale taky víc povinností. Co se týče kreativity, tak je skvělé hrát ve třech a Markovi to umožnilo větší růst jako hráči. Když hraješ ve třech, nikdy se nemůžeš za nikoho schovávat, musíš se sám vytáhnout. Vždyť vícečlenné kapely nedělaly nic jiného, než hrály unisono riffy a střídaly se v sólech. Ale podívej se na tříčlenné kapely, ELP, Rush, Hendrix… Tam jsem se inspirovali, posunuli se vpřed a nikdy od toho už neuhnuli.
První vrchol jste dosáhli s deskou „All For One“, která vám zajistila smlouvu s Atlantic Records. Pokoušeli jste se pak prosadit v Americe?
My jsme si zajistili smlouvu s Atlantic Records na základě našich živých vystoupení a materiálu, který jsme měli pro album „Stay Hard“. Poprvé jsme jeli do Ameriky v roce 1982 a pořádně jsme tam koncertovali v roce 1983, kdy nám vystoupení otevírala mladá kapela Metallica. Vrátili jsme se tam v roce 1984 a hráli, dokud jsme té smlouvy nedosáhli.
Na albech „Stay Hard“ a „The Pack Is Back“ je znatelný příklon ke glam metalu. Chtěla to po vás tenkrát vydavatelská firma nebo to vzešlo přímo od kapely?
Tak to tedy ne. Žádný glam metal! Se „Stay Hard“ jsme pokračovali v tom, co jsme udělali na „All For One“, ty skladby klidně mohly být na této desce. Ale vzhledem k tomu, že jsme hráli na větších místech, začali jsme taky nosit bláznivé kostýmy a dělat větší pódiovou show. „The Pack Is Back“ ale byla trochu problematická nahrávka. Trochu komerčnější. Měla sice skvělý zvuk, ale nahrávání bylo divné, protože se natáčelo po částech. A uznávám, některé skladby z ní byly hloupé. Ale hlavně kvůli tlaku nahrávací společnosti a producenta Eddieho Kramera, kteří nás naprosto ignorovali. Pak jsme si ale olízali rány a udělali EP „Mad“ a desku „Life`s A Bitch“.
Právě na „Life`s A Bitch“ jste se vrátili ke své původní hudbě. Dala se tato deska považovat za start nové éry Raven?
Ale ne… Spíš jsme se po zakolísání s „The Pack Is Back“ vrátili na správnou cestu.
Vcelku netypickým albem pro vás byla i nahrávka „Glow“. Jak jste prožívali časy, kdy byl heavy metal hodně nepopulární a na vrcholu byl grunge a alternativní rock?
Bylo to těžké období pro hodně metalových kapel. Chtěl jsem vyzkoušet nové techniky a vymýšleli jsme atypické riffy jako ve skladbě „Altar“. Bylo to pro nás skutečně nové teritorium, ale myslím si, že „Glow“ obsahuje několik skutečně skvělých věcí. V podstatě jsme se v tom zmítali až do roku 1997, kdy klima pro metal začalo být trochu příznivější. To jsme vyjeli do Evropy s Tank a Hammerfall.
V roce 2001 přišel Markův úraz. Co se tehdy stalo? Myslel sis, že to je konec kapely?
Mark pomáhal svému kamarádovi na staveništi. Jenže část stavby spadla a rozdrtila Markovi nohy. Doktoři tenkrát říkali, že může umřít a že mu budou muset nohy uříznout. Mark řekl: Kurva, ne! Pak říkali, že mu budou muset amputovat jednu nohu, pak že už nikdy nebude chodit. A vidíš… O čtyři roky později jsme už hráli na festivalech Keep It True a Bloodstock. Bylo to úžasné. Mark je silný, tvrdohlavý chlápek.
Vnímáš, že od začátku nového tisíciletí zažívá heavy metal svůj comeback? Je situace pro Raven dnes lepší než v polovině osmdesátých a v celých devadesátých letech?
Ano, teď je to mnohem lepší. Jsme pořád underground, ale jako jeho fenomén a to je v pořádku. Získali jsme úctu sami k sobě, naší houževnatosti, našim úspěchům a pořád čelíme novým výzvám. Každý rok hrajeme na nových místech. Loni jsme poprvé udělali Ekvádor, Chile, Čínu a Austrálii.
Jak moc vašim novým albům domohl nebo uškodil internet, když většina kapel si stěžuje, že se jejich nové desky neprodávají?
Je to dvousečné. Nemůžeš s tím nijak bojovat, musíš to přijmout. Pro nás je na tom skvělá komunikace s našimi fanoušky. Můžeme jim poskytovat informace a získáváme hned zpětnou vazbu.
Kde ty osobně vidíš budoucnost Raven a celkově klasického heavy metalu?
Jsme starší, ale rozhodně nezpomalujeme, za poslední tři roky jsme odehráli víc koncertů než za předchozích deset let. Takže jdeme do výkonu. Spousta starších kapel se teď stahuje, ale já si myslím, že ve starých psech je stále život. Vždyť i Iron Maiden nebo Judas Priest pořád vydávají nová alba, která jsou dobře přijímána. To je pro metal jen dobře. A pak je tu spousta mladých, skvělých kapel. Čím víc, tím líp.
Vašim krajanům Diamond Head údajně hodně pomohlo, když je Lars Ulrich a celá Metallica označovali za velké vzory. Ulrich jmenoval dlouhá léta i Raven. Pomohlo vám to taky?
Jasně, Diamond Head... Metallica hraje jejich čtyři věci, protože svůj prvotní styl a zvuk si založili právě na Diamond Head. Lars do toho vrazil peníze a ty se mu vrátily… V roce 2014 jsme ale otevírali koncerty pro Metallicu, což bylo naprosto skvělé. Byli k nám velmi vstřícní… Ale taky by mohli nahrát jednu nebo dvě naše skladby (smích).
|
