Ještě než se objevili Mötley Crüe nebo Ratt, působila v losangeleských klubech parta kolem kytaristy Dalea Lytlea, která si část názvu města andělů vetkla přímo do svého názvu. Že jste o ní nikdy neslyšeli? Na jednu stranu je to s podivem, protože tahle kapela hraje už od roku 1977 a na kontě má čtrnáct desek. Ovšem na straně druhé, téhle partě (a Lytleovi především, protože v ní působí už jako jediný původní člen) nikdy nebylo dáno do vínku překročit hranice putyk na Sunset Stripu a dostat se do širšího povědomí jako právě Mötley Crüe či Ratt. Smůla? Částečně možná ano, ale asi nejvíce za to mohla všudypřítomná skladatelská impotence, která tuhle partu provází od samého vzniku. Angeles totiž zní jako ta poslední kapela z klubů Whiskey A Go-Go nebo Troubadour, jejíž publikum dnes tvoří hlavně štamgasti a náhodní příchozí.
Debut si Angeles odbyli v roce 1984, což byla pro jejich hair metal ta nejlepší doba. Ovšem debut (s výrazným popřením vlastní identity) „We`re No Angeles“ žádnou díru do světa neudělal, protože výrazně zaostával za skvělými počiny, které ten rok vydali například Dokken, Ratt nebo Bon Jovi. Přestože specializovaný tisk je chválil, nic z toho nakonec nebylo, a kapela se na přelomu osmdesátých a devadesátých let rozpadla. Dale Lytle je ale houževnatý chlápek a rozhodl se po pár letech nečinnosti kapelu obnovit. I přesto, že se kolem něho střídali muzikanti jak na běžícím pásu, začal zejména v poslední desetiletce vydávat jednu desku za druhou, jako kdyby chtěl ještě jednou přesvděčit o tom, že ten původní duch hair metalu začátku osmdesátých let, na který kdysi přísahal, je stále ještě živý a má co říct. Ovšem v tomto případě platí, že kvantita je hodně vysoko nad kvalitou.
Novinka „Hell On High Heels“ je vyčpělá deska, která se snaží působit drsně a sami si nechtějí přiznat, že tohle už dávno není in a sami v póze největších párty zvířat působí trapně. Jistě, pokud by „Hell On High Heels“ vyšla před lety, nebyla by to tak špatná stylová nahrávka, přestože kvalit alb té doby rozhodně nedosahuje. Ale teď? Chcete o „pekle na vysokých podpatcích“ a všemožných podobných klišé poslouchat od šedesátiletých chlápků s kníry a parukami? Není daleko k výbuchu smíchu… Ale nehleďme na jejich image a pózu a přistupujme k „Hell On High Heels“ jako ke stylové desce. Ani tak ovšem ona neobstojí. Angeles totiž i na této nahrávce hrají s bídou třetí losangeleskou hospodskou ligu, což je jasné hned z titulní věci, která desku otevře. Unavené už stokrát přežvýkané riffy, nevýrazné melodie, které mají daleko ke stadionové pompéznosti a situaci proto nemůže zachránit ani slušný zpěv jediného mladíka v kapele Louise Collinse. Ten má docela dobrý hlas, příjemnou barvu a přestože mu ještě chybí osobitost (slyšíte manýry Vince Neila, Breta Michaelse i Axla Rose), skladbám jeho projev prospívá. Ovšem otázka je, jestli jde udělat z hovna bič…
Hlavně první polovina alba (což je dané i otřesnou produkcí) je skutečně špatná. „Hell On High Heels“, podivná vlezlá balada „Heal The Wounds“ nebo naprosto děsivá „Apocalypse“ (podobnou kytarovou práci snad ani nejde dávat na alba), jsou slaboučké kompozice, které by se nemohly uplatnit ani na nejpokleslejším zábavovém koncertě. O to je možná větší překvapení, když s „Rolling Like Thunder“ nečekaně zvednou Angeles hlavu a předloží docela slušnou rock n`rollovou skladbu, která má drajv (znovu lze zde ocenit přesvědčivý výkon Collinse), dobrý ústřední riff a zapamatovatelnou melodii. „Rolling Like Thunder“ je proto se závěrečnou „Holly Fenton“ a nakonec i s metalovou „Run“ nejlepší položkou alba, kde sice kapela znovu jen recykluje (cizí) nápady z dávných let, ale přece jen těmto skladbám dala tolik potřebnou energii, která by mohla z jejich nového alba udělat slušně poslouchatelnou záležitost.
To se ale nakonec nestalo, zmíněná trojice závěrečných skladeb zde stojí osamoceně proti zbytku alba. Tuto nahrávku nelze hodnotit ani jako průměrnou. „Hell On High Heels“ je odfláknutá práce, ve zjevném spěchu na vydání nebylo z čeho vybírat a na album se umístilo všechno, co bylo v tu chvíli k dispozici. Je to tedy jen další promarněná šance...
|
