I po skoro čtyřiceti letech, kdy nastoupil na rockovou scénu, je Ted Poley plodným umělcem. Situace kolem jeho domovských Danger Danger je už několik let krajně nejistá, další kapely Bone Machine a Melodica už dávno patří minulosti a tak se Ted soustředí na sólovou dráhu a svou aktuální kapelu Tokyo Motor Fist. Tu už čtyři roky vede spolu s kytaristou Stevem Brownem (Trixter, Def Leppard), basistou Gregem Smithem (ex-Alice Cooper, Rainbow, Ted Nugent) a bubeníkem Chuckem Burgim (ex-Rainbow, Joe Lynn Turner, Blue Öyster Cult). Dosud měli na kontě jednu bezejmennou desku z roku 2017, to se ale aktuálně mění, protože tato čtveřice posílá na trh album s názvem „Lions“. A příznivci hair metalu smíchaného s AOR už začínají větřit…
Ted Poley natočil za svou kariéru řadu dobrých desek, přesto jeho nejlepší prací bude rozhodně bezejmenný debut Danger Danger. Tam vyprofiloval svůj skladatelský potenciál. Toto album zůstává jako ikona třetí vlny amerického hair metalu osmdesátých let, kterou tahle kapela (ani Poley sám) už nikdy nepřekonala. Přestože Danger Danger v následujících letech s novým zpěvákem Paulem Lainem vsadili spíše na experimenty, Poley (pravda, kromě Bone Machine) vždy těžil z toho, co s Danger Danger na debutu nahrál. Někdy mu to šlo lépe, někdy hůř. Neoslnil projektem Melodica, ani jako součást Pleasure Dome nebo projektu Poley/Rivera, zatímco třeba sólová práce „Smile“ je výborná deska. Tři roky starý debut Tokyo Motor Fist patřil k té lepší polovině Poleyova archivu. Zafungovalo spojení se zbylou trojicí muzikantů, k zahození nebyly ani prezentované skladby. Deska sice trpěla jistou nevyrovnaností, neboť obrovské hity doplňují o poznání průměrnější skladby, ale na to už si posluchač Poleyho počinů pravděpodobně zvykl.
V případě novinky „Lions“ je tento kontrast ještě markantnější. Album má fenomenální start, uvolněnou a vzdušnou „Youngblood“ doplní dva naprosto ultimátní hity „Monster In Me“ a „Around Midnight“, které dokáží zástinit i leckterou skvělou věc z minulosti všech čtyř muzikantů (stylově mají samozřejmě nejblíže k Danger Danger). Velice potěší „Mean It“, protože i v ní kapela pumpuje do posluchače energii, přestože kvalit „Monster In Me“ a „Around Midnight“ už tato skladba nedosahuje. Bude ovšem hůř… Titulní balada „Lions“ nepřesvědčí, protože sjede až do unylých poloh, což je problém většiny Poleyho alb, kde skvělé svižné kousky prokládá méně vkusnými (skoro až vzlykavými) místy. I když následující „Decadence On 10th Street“ nejprve potěší Brownovým skřípavým riffem, návrat k formě ze začátku alba se v této skladbě nekoná ani náhodou. Naopak se zdá, jako kdyby kapele docházela energie…
Lepší časy přijdou s „Dream Your Heart Out“, kterou uvede až progresivní riff, jenž se však ke skladbě samotné příliš nehodí. Její jádro ale tvoří až stadionový refrén, což je věc, která Poleymu a spol. jde vždy nejlépe. Takového modelu ale nevyužívá trojice skladeb „Blow Your Mind“, „Sedona“ a „Look Into Me“, v nichž se kapela dotýká dna. První jmenovaná věc je neškodná balada, ještě nenápadnější než „Lions“, utahanou „Sedona“ nemůže zachránit ani integrace dechových nástrojů, jenž mají tvořit uvolněnou atmosférou, ale spíše se jejich vklad míjí účinkem, a „Look Into Me“ opět tepe na baladickou strunu, čehož je v tu chvíli (a na tomto místě) už příliš. Naštěstí kapela zvedne hlavu se závěrečnou „Winner Takes All“, ve které sice může odradit smyčcový úvod, po něm však kapela rozjíždí hitovou jízdu, podpořenou opět řádně silným stadionovým refrénem a ohromujícím kytarovým sólem, čímž se vrací k formě ze začátku desky. Tedy konec dobrý… všechno dobré?
„Lions“ si kvalitu samozřejmě zachovává, jen ještě prohlubuje problém minulého alba, které bylo mírně nevyrovnané. Zde je ta propast mezi výborným materiálem (hlavně „Monster In Me“, „Around Midnight“, „Dream Your Heart Out“ a „Winner Takes All“) a tím opravdu slabým (zejména „Blow Your Mind“, „Sedona“ a „Look Into Me“) ještě větší a znatelnější. Možná za to může nepříliš kvalitní produkce, možná nedostatek dobrých skladeb, který na desku pustil i slabé kusy. Ovšem o průměrném díle se mluvit rozhodně nedá.
|
