Pokud se poukazovalo na nějakou kapelu, která se sice veze s dobou, ale dělá velice slušnou muziku a má s ní komerční úspěch, tak to na přelomu milénia byli Static-X. Ti sice vzešli z mekky hair metalu, ovšem ze srdce tento styl od prvopočátku nenáviděli a ve svých začátcích se zhlédli v alternativním rocku a metalu. Měli ve svém středu dobrého frontmana Waynea Wellse, který si brzy začal říkat Wayne Static, a jenž měl ve své době i umělecké pletky s Billym Corganem z The Smashing Pumpkins. Později se vydal jinou cestou a ohromen zvukem kapel jako Ministry nebo White Zombie postavil vlastní kapelu Static-X, která měla tyto vlivy odrážet. Jejich základem byly ultratvrdé kytary, vřískající na těžce dusavém industriálním podkladu a Wayneův zpěv, který byl poučen nastupujícím nu-metalem. Tuto směs Static-X přetavili v debutové album „Wisconsin Death Trip“. Byl z toho velký úspěch a platinová deska.
Na Static-X se najednou pohlíželo jako na možné budoucí zachránce metalu nového tisíciletí a i když nástupce debutu „Machine“ dostal zlaté ocenění, bylo znát, že se kapela nemůže pohnout dál a začíná přešlapovat na místě. Začala se drolit i sestava, v níž Wayneovi zůstával věrný pouze basista Tony Campos, a úpadku nakonec nemohl zabránit ani návrat kytaristy a programátora Koichiho Fukudy. Alba byla stále méně úspěšná a když se kapela v roce 2010 rozpadla, nikdo se tomu ani moc nedivil. V té době Wayne už tvrdě frčel v drogách a pokus o návrat v roce 2012 ztroskotal dřív, než se mohl pořádně rozjet. Když si Wayne v roce 2014 vpálil do žíly „zlatou“, nikdo nečekal, že by se ještě Static-X mohli probrat zpět k životu. Leč, stalo se… Jak je tento návrat legitimní, o tom se vedly dlouhé spory, protože přece jen Static-X vždy stáli a padali s výkonem svého frontmana, na druhou stranu jsou u toho všichni tři zbylí původní členové, tedy kytarista Koicho Fukuda, basista Tony Campos a bubeník Ken Jay.
Nad postem frontmana visel dlouho otazník, až se nakonec objevil namaskovaný chlápek, říkající si Xer0. Dnes už je jeho indentita jasnější, pod tímto pseudonymem se ukrývá frotman newyorských industrialistů Dope Brian Ebejer, říkající si Edsel Dope. Jeho angažmá se nakonec jeví jako logické, protože Dope hrají podobný styl jako Static-X a navíc je jeho kapela s losangeleskou partou provázána i personální minulosti. Čekalo se tedy, co z tohoto zajímavého spojení vznikne. Možností bylo více. Mohlo jít jen o vzpomínkové koncerty, které by měly za úkol vyvolat vlnu nostalgie u starých fanoušků debutu „Wisconsin Death Trip“, nebo se vrhnout na nový materiál a otevřít tak druhou etapu Static-X. Čtveřice si vybrala střední cestu. Těží ze své minulosti, ale přitom album „Project: Regeneration“ předkládá jako novou řadovou desku. Tou je ale jen napůl. Využívá totiž starých skladeb, ze kterých se ozývá i hlas Waynea Statica, ovšem řádně je přepracovala, dala jim soudobý kabát a Staticův zpěv doplnila o projev současného frontmana.
Skladby samy o sobě překvapivé nejsou. Po řádně stylovém intru „Regeneration“ přichází singlová „Hollow“ a z ní čpí klasičtí Static-X na sto honů, včetně využití zpěvu Waynea Statica. V tu chvíli se tak začíná celá etapa kapely s jejich bývalým frontmanem uzavírat. Nedá se však říct, že by se na novém albu jednalo o jakési béčkové songy, které se vymetly ze šuplíků, protože jejich kvalita může směle konkurovat tomu lepšímu, co tahle kapela kdy natočila. Nekoná se další „Wisconsin Death Trip“, ale přece jen se tentokrát povedlo přijít se silnějšími skladbami, než tomu bylo na poslední deskách „Cannibal“ a „Cult Of Static“. Na nich bylo znát, že už kapela dochází energie i nápady, což se však tentokrát neděje. Dope zjevně kapele vliv do žil čerstvou krev, což je znát na nových skladbách „Accelerate“, „Terminator Oscillator“ nebo „My Destruction“, které už neobsahují Wayneův vklad a klidně se mohou řadit k tomu nejlepšímu z celé historie formace.
Je to však nejen mix Dopeova a Staticova hlasu, co tuhle desku spojuje s těmi nejlepšími tradicemi Static-X. Na albu je znát, že si s ním muzikanti dali skutečně práci, pečlivě vážili každý tón a nechali vyniknout melodiím. To se děje hlavně ve starších skladbách (ty nové jsou ostřejší) jako „Worth Dyin For“ nebo závěrečné „Dead Souls“, kde si part hostujícího vokalisty střihl předák Ministry Al Jourgensen. Ty albu dodávají na pestrosti (což je další jeho velká výhoda), aniž by však nerušovaly jeho sevřenost a jednotnou tvář. Spojení těchto aspektů tak dává dohromady jednu z nejlepších nahrávek, kterou se tahle parta kdy prezentovala.
Až na bývalého kytaristu Static-X Trippa Eisena, který se do kapely obul za to, že využila některé jeho nápady a party, budou pravděpodobně všichni spokojeni. I ti největší remcalové, kteří vždy tvrdili, že bez Waynea to dál nepůjde. Jde… I když se Static-X stále vypořádávají s vlastní minulostí (a pravděpodobně ještě budou, protože už je v plánu vydání „Project: Regenation Volume 2“), otvírá jim tahle kolekce dveře do budoucnosti. A oni se do ní nedívají s žádnou zbytečnou nostalgií a patosem.
|
