Díky albu „Gothic“ začínalo jméno Paradise Lost vylézat z undergoundu a stoupat mezi metalovou smetánku. Britský i evropský hudební tisk je pasoval na jednu z nových nadějí pro devadesátá léta a jelikož kapela nebyla zatížena minulostí předchozí dekády, za své je přijali jak fanoušci Iron Maiden či Black Sabbath, tak mladí metalisté, kteří apriori odmítali vše, co bylo jen trochu spjato s osmdesátými lety. Přestože v tvorbě kapely nelze hledat žádné slyšitelné spojnice s grungeovým seattleským hnutím, Paradise Lost zapadli do kontextu doby svou pochmurnou náladou a novátorstvím, což jim zaručovalo stále větší pozornost. Samotná skladba „Gothic“ vytvořila jejich nomen omen a jasně ukázala cestu, kudy se mohly extrémnější odrůdy metalu v budoucnu ubírat. Dnes sice spojení ženského vokálu a záhrobního murmuru působí jako klišé z největších, ovšem v té době to bylo něco naprosto jiného, nového…
Paradise Lost si byli vědomi toho, že s „Gothic“ udělali stylotvorné album a přestože stále šlo o dílo raného doom metalu, ambice vymanit se z této škakulky už byly na tomto počinu zřejmé. Pomalu se začínaly setřásat původní deathmetalové vlivy a více ke slovu se dostávala nálada a atmosféra jednotlivých skladeb. O kapelu byl stále větší zájem a proto koncerty, kterými Paradise Lost „Gothic“ podpořili, se rozrostly, čímž sílila nejen fanouškovská základna, ale i tlak nové vydavatelské firmy Music For Nations, která samozřejmě kula železo, dokud bylo žhavé. Přípravy na další album proto začaly už na konci roku 1991, aby se mohlo na sklonku zimy 1992 nastoupit do studia. A do něj šla zase trochu jiná kapela. Personálně sice zůstala stejná, ovšem hudebně prožívala bouřlivé období a začala divoce rozkvétat jako jarní příroda, zdokonalovat svůj originální rukopis a stále vylepšovat hráčské dovednosti.
Jak ovšem sami muzikanti v dobových rozhovorech naznačovali, proces zrodu alba „Shades Of God“ nebyl úplně nejjednodušší. Možná i z toho důvodu, že kapela začala pracovat s mladým producentem Simonem Efemeyem, jenž měl o albu své představy. Byl to on, kdo na desku prosadil skvělou „As I Die“, která se stala největším hitem „Shades Of God“ a vedle titulní skladby z „Gothic“ nejsilnější peckou první etapy kariéry Paradise Lost. Kapela samotná ale měla o jejím zařazení pochybnosti, a na „Shades Of God“ nakonec skončila až na poslední chvíli. Člověka napadne paralela s Black Sabbath a jejich hitem „Paranoid“, který vůbec na desce také neměl být… Bez „As I Die“ by sice „Shades Of God“ nebylo horší album, ale chybělo by mu jeho největší poznávací znamení, jeho výkladní skříň. „As I Die“ je totiž (nikoliv jediná) skladba, která ukazuje, že Paradise Lost opět ve své tvorbě pokročili kousek dál od „Gothic“, a přestože má tohle album stále ducha rané tvorby, je z něho (alespoň v náznacích) cítit, jak se kapela bude vyvíjet dále.
Skladby na „Shades Of God“ jsou možná trochu překvapivé. Dalo se předpokládat, že kapela půjde směrem titulní skladby z „Gothic“, což se nakonec nestalo. Pod povrchem sice bublaly tendence k větší melodičnosti a vokál Nicka Holmese se stával variabilnějším, jako kdyby chtěl překročit hranici deathmetalového murmuru, jen k tomu stále sbíral odvahu. Ač se to zdá vzhledem k vývoji Paradise Lost v devadesátých letech nelogické, „Shades Of God“ je po zvukové stránce o něco tvrdším počinem než „Gothic“. Vokál hostující Sarah Marrion není dominantní, stejně jako zvukomalebné klenby kláves, i Greg Mackintosh drží své sólové eskapády na uzdě a hraje více prospěch celku. Samozřejmě stále rozvíjí osobitý styl, který objevil na „Gothic“, jde více do hloubky, ale tentokrát nespustil takovou kaskádu tónů a průzračně čistých melodií jako v titulní skladbě minulé desky.
Přesto je kapela skladatelsky opět při chuti. Kromě „As I Die“ jsou zde i jiné skladby, které si zaslouží pozornost fanoušků i po bezmála třiceti letech. Kdybychom měli jmenovat ty nejlepší věci (a přitom vynechali „As I Die“), dojdeme k „Pity The Sadness“, „Your Hand In Mine“ a úvodní „Mortals Watch The Day“. Tato trojice ukazuje sílu zase jiných Paradise Lost, kteří jsou více syroví, více riffoví a příkladně doommetaloví. Přestože „As I Die“ je považována za největší hit alba, jedná se v případě této desky o vyrovnanější kolekci skladeb, než tomu bylo u „Gothic“. Pravděpodobně i díky zásahu producenta Efemeye je zvuk čistější, přestože stále ještě poplatný pravidlům undergroundu a době svého vzniku. V zákrytu sice čekají momenty směřující ke klasickému heavy metalu nebo dokonce k hard rocku, ale ty jsou stále ještě spíše tušené než slyšitelné.
„Shades Of God“ ukazuje, že cesta, kterou Paradise Lost nastoupili na „Gothic“, je správná. Kapela nevytvořila dvojče předchozí desky, ale ani jejího pokračovatele, Nahrála nové svébytné dílo, které je jen o něco méně výrazné než předchozí nahrávka, ale skvěle doplňuje počáteční fázi kariéry kapely. Na „Shades Of God“ se sice ještě nelámaly ledy, ale k novým zítřkům bylo zase o kousek blíž.
|
