Norská kapela Green Carnation má hodně rozkouskovanou kariéru. Rozběhla se už v roce 1990, o rok později vydala demo a pak to na sedm let zabalila. Na podzim roku 2000 se vytasila s debutovou deskou „Journey To The End Of The Night“ a tu během následujících šesti let následovaly další čtyři nahrávky. Green Carnation se stali poměrně populární metalovou stálicí, kombinující prog metal s gotikou a také trochou hard rocku. Jenže pak si kapela sedmiletou pauzu zopakovala. Už v roce 2014 ohlásila reunion, ale vydání nové nahrávky jim trvalo dalších šest let. Green Carnation právě servírují novou desku „Leaves Of Yeasteryear“.
Album může na první pohled působit spíše jako EP, protože obsahuje pouze pět skladeb, navíc jedna z nich je cover „Solitude“ od Black Sabbath a další je předělávkou vlastní písně „My Dark Reflections of Life and Death“ z debutového alba. Zbývají tedy jen tři nové songy, které dají zhruba pětadvacet minut nové muziky. Fanoušek ale nemusí smutnit, protože Green Carnation si s nahrávkou dali pořádně záležet a i ony předělávky jsou nahrány skutečně skvěle.
Titulní osmiminutová skladba se vytasí něčím, co by se dalo popsat jako progresivní rock, ve kterém můžete slyšet trochu gotiky, doom metalu, ale taky sedmdesátých let. Píseň má nostalgickou atmosféru a ihned vás vtáhne dovnitř. Kjetil Nordhus (ex-Trail Of Tears, Tristania) má parádní zvukomalebný hlas. Sound je příjemný, dobře čitelný a není ani extra tvrdý nebo naopak vyměklý. Zkrátka rockové pasáže zní rockově a metalové metalově. „Sentinels“ je v rámci desky velice krátká (pětiminutová) věc a není to náhoda. Hitovka desky. Metal si tu hlasitě říká o slovo a místy se hudba rozvíří do skutečného nářezu. Především prostřední riffová pasáž musí potěšit každého metalistu. Výraz kapely se blíží starším Opeth, jen chybí growling.
„My Dark Reflections of Life and Death“ přesáhne čtvrthodinovou délku a představuje vrchol nahrávky. Progresivní metal v celé své kráse. Je dobrodružství poslouchat, jak se skladba postupně rozvíjí a kvete jako strom na jaře. Green Carnation nijak nezměnili původní náplň písně, ale ta přesto zní lépe. Nejen kvůli zvuku, ale také kvůli určitému feelingu, jako by do ni hráči dokázali vtisknout získané letité zkušenosti. Desetiminutovka s „Hounds“ docela rychle uteče i když je píseň především ve své první půlce poměrně klidná. V té druhé převládají prvky klasického prog rocku a pozornost si pro sebe ukradne dlouhé kytarové sólo. "Solitude“ je podobně tichý jako originál a nijak zvlášť se od původní verze neliší. Jen je v tom díky jinému zvuku a zpěvákovi odlišná atmosféra. Kjetil dal do písně velice působivé emoce, nicméně fanoušci Black Sabbath stejně dají vždy přednost originálu.
„Leaves Of Yeasteryear“ je velice příjemná deska, která se krásně poslouchá. Dala by se nazvat „pohodovkou“, ale to neznamená, že by nebyla metalová. Green Carnation si se styly hrají, ale nepřehánějí to. Mají cit pro dobré melodie, harmonie, a ačkoliv jsou velice instrumentálně zruční, nesnaží se posluchače umlátit nějakými ekvilibristikami. Raději servírují táhlé melodie, u kterých se posluchač může i trochu zasnít. Progresivní metal, co vám udělá dobře na duši.
|
