Tak přesně o tomhle by měly být „úniky“ z domovských kapel k vedlejším projektům… Zpěvačka Fabienne Erni a kytarista Jonas Wolf, kteří už stihli v tvorbě Eluveitie zanechat nezanedbatelnou stopu, se společně pustili do budování světa plného kouzel, mystických bytostí, starodávných rituálů, posvátných tradic a krásných krajin. Nazvali jej Illumishade a nebýt krátkého zahostování frontmana Eluveitie Chrigela Glanzmanna, nebyl by důvod hledat sebemenší spojitost se švýcarskými melodeath-folkáči. Pokud vás však k tvorbě nového uskupení přivedla právě tahle cestička, nemusí vám debut Illumishade „Eclyptic: Wake Of Shadows“ být úplně po chuti. Budování zasněného světa se totiž plně odráží v převážně pohodové a laskavé hudbě, ve které hlavní roli hraje příjemně zvonivý Fabiennin hlas (a to i přes to, že téměř čtvrtina položek je instrumentální).
Z předchozích řádků by se mohlo zdát, že Illumishade ve svém koncepčním příběhu o boji proti temnotě cílí úplně mimo metalovou komunitu. Ano i ne. „Eclyptic: Wake Of Shadows“ je velice pestrou záležitostí, které se pohybuje od dospěle popových nálad až po poměrně ostré a nekompromisní zářezy, byť pochopitelně - vzhledem k základní filozofii skladeb Illumishade, kde se hraje víc na pocity než na akci – převažuje laskavější forma vyjádření. Jak silné kouzlo má kombinace velmi příjemných melodií, smyslného hlasu, velmi bohatých aranží i trvale připraveného ostrého drápku prozradí samotný úvod - po líbezně výpravném pohoupání v úvodní „Passage Through The Clouds“ (takhle nějak opravdově, nevtíravě a přitom bombasticky fungovala oslňující barevná příroda v Avataru) přijde zmohutnění v zemitější atmosférické „The Calling Winds“, vystřídané skočností a dynamikou v „Tales Of Time“ s rozkloktanou rytmikou i agresivnějším ostnem v podobě Glanzmannova zachroptění, v níž ta rozjasněnost a bezbřehý optimismus v podmanivém hlasu Fabienne jasně ukazuje, kde je středobod této nahrávky. Z nadýchaných melodických obláčků, na kterých se Illumishade velmi přesvědčivě pohupují až do konce alba, výrazně vykukují především moderní „Crystal Silence“ s trochou elektroniky a disko sbory, a „Muse Of Unknown“, zpočátku se tvářící jako největší nářezovka, která však průběžně mění svoji náladu a směřuje k další skvělé dominanci rozmáchlého sólového zpěvu. Atmosféru alba navíc průběžně domalovávají smyčce a velice bohaté aranže…, a i když by se mohlo zdát, že se příběh může utopit v přílišné roztříštěnosti, všechno velmi poutavě a nenásilně drží pohromadě.
„Možná jde spíše o filmovou hudbu“ , připodobňuje album „Eclyptic: Wake Of Shadows“ Fabienne Erni v jednom z rozhovorů. Nejsem kdovíjaký filmový fanda, ale pokud by k tomuto hypotetickému soundtracku skutečně existoval stejně silný film, spolehlivě bych jej hltal už na předpremiéře.
|
