The Pretenders jsou opět plnohodnotná kapela, jako kdyby chtěla do světa vykřičet zpěvačka Chrissie Hynde, a návdavkem vytáhla na světlo i skutečnost, že se k ní vrátil bubeník Martin Chambers, spolu se zpěvačkou jediný člen, pamatuijící úplné začátky. A co víc - obal nové desky „Hate For Sale“ jasně demonstruje sílu čtyř muzikantů, kteří dnes tvoří úzké jádro The Pretenders. Jaký to rozdíl oproti čtyři roky starému albu „Alone“, jenž nahrávala Hynde s muzikanty, kteří neměli s pravou podstatou kapely nic společného. „Alone“ byla sice dobrá deska (Chambers na ní byl zapsán jako bubeník kapely, přestože na albu vůbec nehrál), ale už odrážela fakt, že se kapela příliš vzdálila starým punkovým kořenům. Obsahovala pro The Pretenders typické melodie i naléhavost Chrissiiny zpěvu, ale ten neklidný punkový prvek jí přece jen chyběl.
Přitom The Pretenders vzešli přímo z centra špinavého britského hnutí konce sedmdesátých let, kdy sice doba Sex Pistols, The Clash a dalších rozježených floutků končila, ale The Pretenders si z ní vzali mnohé. A to včetně životního stylu, na svou posedlost drogami dojel nejprve James Honeyman-Scott a hned po něm i basista Pete Farndon. Bez nich už Chrissie zvuk své kapely více zcivilizovala, čímž se dostavily i hitparádové úspěchy, ale po dorbných komerčních neúspěších i nevyhnutelný rozpad. Devadesátá léta kapela (i když řazena k tehdy modernímu alternativnímu rocku) prožila trochu ve stínu a až nové tisíciletí jako by jí dalo novou sílu. Její poslední desky byly sice nepřekvapivé, ale Chrissie na nich dokázala najít esenci starých alb s vyleštěnějším zvukem, což působilo jako snaha smíchat vypulírovanější druhou polovinu osmdesátých let s alternativním či punkovým přístupem. Miska vah se jednou vychýlila na jednu stranu, posléze zase na druhou. A v případě novinky „Hate For Sale“ je hned od úvodní ataku titulní skladby jasné, odkud se bude čerpat nyní.
„Skladba „Hate For Sale“ je naše pocta The Damned, to byla tenkrát ta nejmuzikálnější punková kapela,“ sdělila Chrissie Hynde a při poslechu titulní skladby lze její slova podepsat. Hned od úvodu tak album zamíří přímo do víru punkové revoluce roku sedmasedmdesátého a je jasným signálem vztyčeného prostředníčku všem, kteří tvrdili, že The Pretenders zradili své kořeny. O „Hate For Sale“ nelze hovořit jako o čistě punkové desce, přesto má k původnímu duchu tohoto stylu hodně blízko. Kromě titulní skladby určitě ještě v položkách „Turf Accountant Daddy“, „I Didn`t Know When To Stop“, „Didn`t Want To Be This Lonely“ a částečně i v „Junkie Walk“, která pokukuje po typickém rukopisu The Clash. Právě tyto skladby jsou psané přímo na tělo původním fanouškům kapely, kteří si při nich odmítnou přiznat, kolik už jim dnes vlastně je let. Vždyť i Chrissie příští rok zapíše sedmý křížek…
Civilizovanější ráz desky, v němž se The Pretenders dotýkají klasického rockového písničkářství, pak reprezentuje trojice skladeb „The Buzz“, „Maybe Love Is In NYC“ a především čarokrásná bluesovka „You Can`t Hurt A Fool“. V nich kapela rezignuje na nabroušené punkové kytary a najednou je její zvuk zvonivější a mnohem více vyčištěný. Ke slovu se dostávají zajímavé melodie, kterým The Pretenders podřizují celou strukturu skladby. K těm klidnějším skladbám lze zařadit i dvě experimentálnější položky „Lightning Man“ a závěrečnou „Crying In Public“. Z hudebního hlediska je bezesporu zajímavější první jmenovaná, kde The Pretenders naskčili na vlnu halucinogenního reggae, které však nepostrádá temnou atmosféru a opět se blíží světu The Clash nebo sólovkám bývalého kytaristy Guns N`Roses Izzyho Stradlina. „Crying In Public“ pak působí spíše už jen jako dovětek, kde Chrissie přednáší rozervaný text o životních zklamáních jen s klavírním a smyčcovým doprovodem…
The Pretenders slaví s „Hate For Sale“ čtyřicet let od vydání debutu a spolu s novinkou se tak vrací i částečně zpět v čase. Bylo by samozřejmě nerozumné, kdyby kapela nahrála kopii slavného debutu, ale to se naštěstí neděje. Chrissie a spol. nabízí sympatický pohled na dávno minulé časy, zároveň si však plně uvědomují, jaký rok se píše. Mají energie skoro stejně jako tehdy, ale mají i patřičný nadhled, zkušenosti a muzikantské dovednosti, což všechno ve výsledku dělá z „Hate For Sale“ asi jejich nejlepší desku za posledních (minimálně) dvacet let.
|
