Kdo zná tvorbu kytaristy Dennise Strattona i z doby, kdy se na začátku osmdesátých let po bezejmenném debutu rozloučil s Iron Maiden, ví, že od něho může čekat všechno jiné než klasický heavy metal. Přestože se v dalších letech ještě účastnil vzpomínkového projektu na své někdejší působiště spolu se svým dávným spoluhráčem zpěvákem Paulem Di`Annem, v současné době je důležitější fakt, že po svém odchodu z Iron Maiden založil kapelu Lionheart. Tu dal sice dohromady s další význačnou osobností Nové vlny britského heavy metalu, bývalým zpěvákem Tygers Of Pan Tang Jessem Coxem, ovšem stylově se vrhli poněkud odlišným směrem. Poučeni úspěchem desky „Pyromania“ od Def Leppard, nacpali svůj debut „Hot Tonight“ z roku 1984 pompézním hard rockem amerického střihu. Navzdory očekávání jim to ale velký úspěch nepřineslo.
Po rozpadu Lionheart se Stratton připojil k podobně znějícím Praying Mantis a na Lionheart pomalu padala vrstva prachu. Dlouhá léta… Proto bylo velké překvapení, když se tenhle název znovu objevil v roce 2017, kdy vyšla comebacková deska „Second Nature“. Už u toho nebyl Cox, na místě kytaristy šlo zaregistrovat Stevea Manna (v mezičase hrával například s Michaelem Schenkerem) a na postu basisty Rockyho Newtona (ex-The Next Band, Wildfire), tedy další dva původní členy. Linie tedy byla zachována. Zachovala se rovněž původní tvář kapely, zvuk Lionheart se otíral o zbytky heavy metalu, ale stavěl znovu na mixu hard rocku, AOR a pompézního stadionového vyznění. Přestože „Second Nature“ byla určena zejména pro staromilce, i mladší posluchači (samozřejmě orientovaní na podobný styl hudby) museli uznat, že se jedná o kvalitní a poctivý kus práce, stavějící na odiv vybroušené muzikantsví všech zůčastněných a přinášející velmi slušné kompozice.
Comeback, nastartovaný přispěným americké kapely Steelheart, Strattonově partě svědčí. Prostřednictvím novinky „The Reality Of Miracles“ ukazuje, že je při chuti a že její skladatelská studnice ještě nevyschla. Samozřejmě, nečekejte od novinky žádné novum, žádný stylový posun, ale kdo si chce vyslechnout dobré písně, navíc podpořené brilantním muzikantským řemeslem, zklamán rozhodně nebude. Lionheart se ani tentokrát neutrhli z řetězu a proto desku startují v rozvážném tempu s „Thine Is The Kingdom“, která může být spolu se svižnější „High Plains Drifter“ považována za výkladní skříň nové desky. Právě tyhle dvě skladby v sobě shromažďují to, co kapelu reprezentuje nejvíce. Chytlavé (nikoliv podbízivé) popěvky, precizní kytarové vyhrávky a sóla pánů Strattona a Manna, slušný zpěv Lee Smalla a nadhled, který tuhle partu odlišuje od stylově příbuzných, ovšem nedomrlých a ledabyle poskládaných divnoprojektů vydavatelství Frontiers Music, které v posledních letech doslova zaplevelily scénu.
Kapele sice místy ujede ruka, když se pustí do pomalejších věcí, ve kterých co chvíli hrozí, že sklouzne k unylosti, což je případ titulní skladby a závěrečné „Still It Rains On Planet Earth (Lacrimosa)“, ovšem tyto drobné nedostatky dokáží vyvážit jiné, leckdy nadmíru zdařilé kompozice. Mezi ty nejlepší lze řadit dvojici až epicky pojatých „Behind The Wall“ a „Kingdom Of The East“, kde Lionheart míří do míst, v nichž si v sedmdesátých letech libovali Rainbow (zejména v případě druhé jmenované), ale pak i plnokrevných AOR skladeb. Těch jen nakonec na albu nejvíce a pokud bychom chtěli vypíchnout ty nejlepší, tak kromě jmenované úvodní dvojice narazíme rozhodně na „All I Want Is You“, „Widows“ a zejména „Outlaws Of The Western World“, kde dokonce mohou na mysl přijít reminiscence na zvuk původních Danger Danger z konce osmdesátých let.
„The Reality Of Miracles“ je pro Lionheart velice důležitá deska. Působí totiž oproti „Second Nature“ vyspělejším dojmem, kapela je ve své ucelené sestavě pevná v kramflecích. Nenavazuje se už tolik na práci z osmdesátých let, ale směřuje se spíše dopředu. Proto tato deska může být dobrou volbou pro ty, kterým už delší sobu chybí cokoliv nového z tábora Journey, Asia, Danger Danger nebo i Foreigner.
|
