Tony Montana, basista amerických hardrockerů Great White z dob jejich největší slávy, byl mimo scénu dlouhá léta. Věnoval se spíše své rodině a podnikání. Ovšem před pár lety se znovu objevil po boku Jacka Russella, jednoho z nejlepších zpěváků z dob rozpuku hard rocku ve Spojených státech. Russell dnes už není členem Great White a není jím ani Montana. Oba však vedou vlastní kapelu Jack Russell`s Great White, která je zcela legitimní jako sestava, kde pod původním názvem působí druhý nejdůležitější muž Great White, kytarista Mark Kendall. Tony navíc aktuálně vydává se svým projektem Shadow & The Thrill debutovou desku "Sugarbowl", což byl důvod se s ním spojit přímo do jeho domovského Los Angeles, z jehož současné scény však Montana neskrývá zklamání...
V jaké je situaci dnes klasický hard rock přímo v Kalifornii, když dnešní dobu porovnáš s osmdesátými lety?
Už zde není žádná líheň, žádná inkubační scéna. Alespoň ne pro rockové kapely. Jsem si jistý, že existují mladší hudebníci, kteří pro rockovou věc žijí, ale nic už není takové jako bývalo, hlavně co se týče míst na hraní. Je jich málo a z toho mála ještě většina vyžaduje, aby kapely zaplatily za to, že tam budou hrát.
Aktuálně představuješ svůj projekt Shadow & The Thrill. Mohl bys říct, proč jsi ho založil?
Měl jsem schované nějaké svoje písně, které jsem chtěl hrát s některými lidmi nebo kapelami. Zdálo se mi ale, že o to oni nemají zájem, že to hrát nechtějí. Tak jsem se někdy v roce 2015 rozhodl založit svůj projekt. Našel jsem bubeníka Brennta Arcementa, kterého jsem do toho zasvětil, začali jsme spolu hrát v New Orleans a všechno šlo skvěle. Byly to skvělé časy.
V čem je podle tebe největší rozdíl v tvorbě Shadow & The Thrill a kapelou Great White, se kterou jsi byl spjat dlouhé roky?
Ve skutečnosti mezi nimi není žádný velký rozdíl. Obě skupiny mají kytarové riffy, které jsou silně ovlivněné blues a podobná aranžmá. Hrajeme skutečné skladby, ve kterých se snažíme udržet jejich živelnost. Pracujeme také způsobem, kterým docílíme epičtější zvuk.
Se Shadow & The Thrill právě vydáváš debutovou desku „Sugarbowl“. Mohl bys jí představit čtenářům, kteří ji ještě neslyšeli?
Jasně, „Sugarbowl“ je esence mě samého, mého stylu psaní skladeb. Ta deska obsahuje buď věci, které jsem delší dobu držel pod pokličkou, ale i ty, pro které přišla inspirace v době nahrávání desky. Nejsou tam žádné vycpávky, žádná vata. Covery jsem pak vybíral proto, že se mnou měly něco společného a oslovily mě. Věděl jsem, že do nich můžu vložit svou duši, kus vlastního já. Tohle je to nejlepší, co jsem mohl udělat.
V této kapele působíš jen ty a bubeník Brennt James Arcement. Jací muzikanti vás doplňují při živém hraní?
Mám několik skvělých přátel, kteří se mnou vystupují naživo. Pomáhají mi Dicki Fliszar a Dan McNay z Jack Russell`s Great White a řada dalších mých kamarádů, například Bax Baca, Jon Know nebo Andrew Wesley. Základem koncertu je vždycky Brennt a já a s námi si zahrají právě tito lidé, pokud zrovna mohou.
Hodně fanoušků tě zná jako baskytaristu legendárních Great White. Jak ses do této kapely po albu „Once Bitten...“ dostal?
Znál jsem Stephena Williamse, který se autorsky podílel na skladbě „Save Your Love“ z „Once Bitten...“, protože jsme spolu pracovali v obchodě s hudbou. Slyšel jsem od něho, že starý basista dělal řadu chyb, některé skutečně hrubé a že by kapela chtěla někoho nového. Tak jsem k nim šel. Jako kdybych šel do práce. Bylo to ale jako požehnání.
Great White s tebou zažili největší úspěch, když vydali desku „...Twice Shy“. Jak na tu dobu vzpomínáš po více než třiceti letech?
Pamatuji si, že jsem byl skutečně hodně nervozní. Prostě nováček. Deska, která měla následovat po „Once Bitten...“ totiž musela být skvělá. Kdyby to tak nebylo, nechtěl jsem, aby to dávali za vinu mě, tak jsem ve studiu tvrdě dřel, přispíval k psaní alba a snažil se ze sebe vydat to nejlepší. To se nakonec povedlo a všechno dopadlo skvěle.
Čím si vysvětluješ, že alba „Hooked“ a „Psycho City“ už nebyla tak úspěšná a proč se kapela pak rozpadla?
Myslím si, že to bylo tím, jak se celá scéna ve Spojených státech změnila, když přišla Nirvana a celý grunge. Naše publikum s námi stárlo, měnilo se a mělo také jiné starosti. „Hooked“ ještě docela dobře fungovalo, objeli jsme s ním celý svět, ale bylo vidět, že už se to mění. Co se týče „Psycho City“, tak tam jsem vlastně působil jen v době předvýroby, ale nahrávání jsem se už neúčastnil. Už jsem byl mimo kapelu.
Po konci Great White ses soustředil hlavně na sólovou dráhu a výsledkem bylo především skvělé album „Tombstone Shuffle“. Byla tahle deska pro tebe splněním tvých uměleckých ambicí?
Jasně, že byla. Byl jsem připraven nahrát všechny nástroje a vokály sám a všechny skladby si napsat taky sám. Myslím, že na téhle desce jsou skutečně dobrá místa, ale ke všemu jsem tenkrát přistoupil docela naivně, když jsem „Tombstone Shuffle“ vydal přes společnost Cleaopatra Records. Teď jsem rád, že můžu říct, že jsem za něj dostal zaplaceno, ovšem až skoro po dvaceti letech!
Co jsi dělal po „Tombstone Shuffle“? Tvoje stopa na rockové scéně na chvíli zmizela…
Oženil jsem se a měl jsem dvě děti. Musel jsem kariéru a dosavadní způsob života změnit a to bylo to docela těžké. Ale vydržel jsem to a stal jsem se úspěšným podnikatelem, když jsem si založil společnost, která se angažovala v inovacích elektronického obchodování. Bavilo mě to, byl to skvělý čas. Jelikož mi po čase jedno bez druhého chybělo, tak jsem spojil obě věci. Připojil jsem se k e-commerce společnosti a pracuji každý den. Stejně jako hraju a píšu skladby.
V roce 2013 ses přidal k Jacku Russellovi, už když nebyl členem Great White. Proč jste dali dohromady Jack Russell‘s Great White?
Chodil jsem stále na Jackovy koncerty a ta hudba ani přístup už nebyly takové jako v dobách našeho rozkvětu. Po jednom z nich jsem se rozhodl, že musím udělat něco pro to, abych chránil své hudební dědictví a dědictví celých Great White. Tenkrát jsem se rozhodl do toho všeho naskočit zpět.
Mark Kendall řekl, že nechal Jackovi název Great White, aby zůstal v povědomí. Nebylo by jednodušší, kdyby si tak skvělí muzikanti jako Jack a ty založili úplně novou kapelu?
S názvem Great White existuje mnoho hudebních hodnot a odkazu, že by byla velká ostuda ho nepoužívat. Jack je hlasem Great White. Ale posoudit současnost může každý. Zvu všechny, aby se podívali na obě kapely a pak se může sám rozhodnout, která z nich lépe reprezentuje velký odkaz starých Great White.
S Jack Russell`s Great White jste vydali v roce 2017 výborné album „He Saw It Comin‘“. Čekali jste, že bude mít tak dobrý ohlas?
Já sám jsem na to album zase tolik nepřispěl. Psal jsem ale skladby a přišel jsem s úvodním riffem a nápadem, ze kterého se stala skladba „Sign Of The Times“. Jsem ale hrozně rád, že ta deska měla dobrý ohlas.
Hodně fanoušků čeká na vši druhou desku. Místo toho jste nedávno vydali album „Once Bitten Acoustic Bytes“. Proč jste se rozhodli vydat klasickou desku z roku 1987 v akustické verzi místo nových skladeb?
Začali jsme to jako oslavu výročí třiceti let od vydání tohoto alba, když jsme skladby přehráli akusticky. Všechno ale trvalo hodně dlouho a vyšlo to až teď. Pořád si ale myslím, že bylo vhodné tímto způsobem oslavit desku „Once Bitten...“. Ta si to rozhodně zaslouží.
Jsou dnes pro tebe Shadow & The Thrill a Jack Russell`s Great White stejně důležité kapely nebo jedna je hlavní a druhá jen boční projekt?
Moje práce s Jackem má hlavně za úkol udržet naživu ten velký odkaz Great White, o kterém jsem mluvil. Je to i součást mě, tak je to pro mě hodně důležité. Musím jít jako hudebník tam, kde mám svoje místo a kde mě je potřeba, abych svou práci propagoval. A hodlám to dělat co nejdéle.
Chceš v budoucnu pokračovat i v sólové kariéře nebo sólové ambice pro tebe plní Shadow & The Thrill?
Je možné, že jednou se budu zase prezentovat jako sólový muzikant a budu hrát to, co se mi v tu chvíli zachce. Teď ale miluju to, co jsme vytvořili se Shadow & The Thrill, tak se chci věnovat tomu. Myslím si, že je to tak dobře a že to bude běh na dlouhou trať.
Když se ještě vrátím ke Great White, slyšel jsi alba, které tahle kapela vydala s Jackovým nástupcem Terrym Ilousem? Jaký je tvůj názor na tyto nahrávky?
Upřímně? Neslyšel jsem to. Ale Terryho mám rád, je to skvělý chlápek.
Kam se podle tebe bude ubírat rocková hudba v následujících letech? Legendy stylu pomalu končí…
Je to tak, hodně skvělých kapel a interpretů teď odchází do důchodu. Myslím si ale, že nové kapely, i když mají v sestavě veterány, jako Shadow & The Thrill, můžou celou rockovou záležitost udělat svěží. A pak tu máme skvělé nové kapely jako Dirty Honey nebo Rival Sons, které vytvářejí nový klasický rock. Vždycky si tak říkám, pojďme do toho! Jsme v tom s nimi.
|
