Do jaké míry lze v dnešním světě zůstat anonymní? Na linii vedoucí ke zdroji se většinou najdou prozrazující body, v případě powermetalových Warkings je každému jasné, kdo zpívá, a ani zbývající jména nemůžou být tak velkým tajemstvím, minimálně pro účetní oddělení firmy Napalm Records. Těžko se dá předpokládat, že by hudební válečníci s přezdívkami Viking, Spartan, Crusader a Tribune (alias George Neuhauser ze Serenity) hráli své představení do takového detailu, kdy by odmítli inkasovat profit plynoucí z produkce jejich hudby.
Výdělek si tento kvartet zaslouží, ačkoli se ani po druhém albu nemohu zbavit dojmu, že jde více o marketingový tah, nežli lišácký a od začátku promyšlený koncept. Kapelníkům budiž řečeno ke cti, že to všechno neberou vážně a do rozhovorů dokážou propašovat nejeden vtip. Nikoli však do hudby, která neskrývá seriózní hlad po vyprodaných koncertních klubech či nejlépe venkovních prostranstvích. Skladby jsou jednoduše koncipované (někdy až příliš) a refrény žadoní po skandovaném doprovodu. Za touhle průhlednou fasádou se skrývá skladatelství, které si tu více, tu méně říká o naši pozornost.
Až do pátého songu "Odin´s Sons" probíhá kvalitativní střídačka. Liché skladby jsou velmi dobré, jejich náplň zdobí lehkost a chytlavost, ve které působí občasné vokálně/instrumentální přiostření jako zajímavý kontrast. Sudé příspěvky protlačují "vikinský machismus", což se nejvíce projevuje v refrénech, jejichž tupost spolehlivě zabíjí celé skladby. Slabina z první desky tím pádem pokračuje i na fošně aktuální. Pomyslný předěl a zároveň potenciální vrchol představuje uvolněná kompozice "Banners High" s hymnicko-hitovým přívlastkem, od sedmé písně "Mirror, Mirror" se pak autorská hladina ustálí někde mezi oběma jakostními póly, takže není ani smutno, ale ani zvlášť veselo. Parta Warkings má k propadáku daleko, důvodů, proč navštívit její koncert (tedy dnes v podstatě jediný prostředek ke generování zisku) ale prozatím mnoho nenabízí.
|
