Tak nakonec není Dukes Of The Orient jen jednorázový projekt, jak už to bývá zvykem u podobných uskupení, spojených vydavatelstvím Frontiers Music. Před dvěma lety dala tato firma dohromady kapelu, která profitovala ze jména zpěváka a basisty (ovšem ne původního) britské AOR/progrockové legendy Asia Johna Payneho a jeho spoluhráče z koncertního revivalu zmíněné kapely a letitého spolupracovníka zpěvačky Lany Lane, klávesisty Erika Norlandera. Oba doplnila jak muzikanty ze svých rezerv, tak ostřílenými mazáky, jakými je kytarista Bruce Bouillet (ex-Racer X, The Scream) či bubeník Jay Schellen (ex-Hurricane, Unruly Child), kteří se už také otřeli o Payneův revival Asia. Výsledkem byla bezejmenná deska, která sice nebyla žádná perla na AOR scéně, ale přece jen obsahovala několik sympatických skladeb a bylo na ní důležité, že znovu vrátila do hry slušný Payneův projev. Ten má z let působení v Asia ještě pořád nějaký zvuk.
Po prvním albu se však sestava rozutekla a po dvou letech v ní zbyl pouze Payne a Norlander. To by nakonec nevadilo, protože na jejich jménech byli Dukes Of The Orient postaveni. Ovšem trochu horší je, že s odešlými muzikanty zmizela i energie, která sice nebyla pro debut tím nejzásadnějším prvkem, ale dělala desku poslouchatelnou. Že to tentokrát nemusí být tak v pořádku ledacos naznačil už singl „The Dukes Return“ z počátku letošního léta. Ten rozhodně nenadchl a ani nepřesvědčil. Už úvodní progresivně laděný riff působí unaveně a po rozjezdu ve sloce přijde refrén, ledacos vypovídající o kompoziční nejistotě ústřední dvojice v současných dnech. Co naplat, že Payne stále disponuje dobrým (přestože trochu hrubnoucím) hlasem, když skladba jako taková nevyvolává pocity hitovosti ani energického pnutí. „The Dukes Return“ nepatří k těm nejhorším, ale naštěstí ani k nejlepším skladbám, které novinka „Freakshow“ obsahuje.
Ty horší jsou zastoupeny hned na začátku alba, Zařazení unylé „The Ice Is Thin“, na druhé místo v pořadí se z hlediska produkčního jeví jako nepochopitelný přehmat. Ještě horší je to s titulní „Freakshow“, což už je kompozice takřka katastrofální. Muzikanti se sice naparují tvrdým riffem, který je však naprosto bezkrevný a jeho hra na hardrockový základ vyznívá jako plácnutí do vody. Navíc když nabroušenou kytaru doplňují nevkusně nazvučené klávesy. V tu chvíli máte chuť desku jednou pro vždy zahodit. Tak zle ale všude není. Na řadě je totiž „The Monitors“, velice slušivý poprockový kousek, se kterým konečně kapela nabírá vítr do plachet, jako kdyby se rozhodla posbírat zbytky síly a kompozičních dovedností. „The Monitors“ tak doslova vydupává album z prachu a ukazuje, že by přece jen mohlo dojít k dalším překvapením. V podobném (i když ne tak silném) duchu se nese i následující „Man Of Machine“, z jejíhož baladického úvodu se opět vyloupne slušná skladba v příjemném tempu a kde dobrou službu kapele poskytne saxofonista Eric Tewalt.
„The Monitors“ a „Man Of Machine“ jsou jasnými (ovšem i jedinými) vrcholy desky. Úplně zle nezní ani balada „The Last Time Traveller“, i když k dokonalosti má hodně daleko, a nakonec ani sivžnější kousek „A Quest For Knowledge“, jehož slibnou stránku ale dokáží pohřbít otravné klávesy, které ve skladbě hrají prim. Pak zase následuje pád do pekel s „The Great Brass Steam Engine“. Kakofonická instrumentálka, možná sledující vyšší umění, ve výsledku působící takřka neposlouchatelně. „When Ravens Cry“ sice kapele vrací civilizovanější a příjemnější polohu, ale kompozice je to slaboučká jako třikrát vylouhovaný čajíček, a zcela nepřesvědčí ani ambiciózní osmiminutová progrocková suita „Until Then“. Ta se snaží vrátit do zlatých časů stylu, ovšem jako kdyby nechtěla stále pochopit, že svět je už dnes někde jinde a někdejší entuziasmus a novátorský přístup už dnes napodobit nelze.
„Freakshow“ je jen průměrná deska, která má dvě skutečně silné skladby a ostatní plácající se na pomezí průměru či dokonce podprůměru. Jestliže debut ukazoval nějaké (byť omezené) ambice, zde je po všem. Najdete zde velmi dobrý zpěv, výborné muzikantské výkony (i když ty klávesy dostávají místy až moc velkou roli), pár dobrých nápadů, ale to je tak všechno...
|
