Americký muzikant Josh Ramos byl na AOR scéně vždy jakýmsi utajeným tipem. Velice zdatný kytarista, který si udělal jméno na začátku devadesátých let se stylově vyšperkovanou formací The Storm (personálně propojenou s legendárními Journey), jejíž bezejmenný debut z roku 1991 způsobil na scéně melodického hard rocku docela slušný poprask. Hvězdou se však nestal, protože vyšel v nejhorší možné době, kdy svět zaplavily flanelové košile ze Seattlu a Lars Ulrich házel šipky v klipu „Nothing Else Matters“ do plakátu Kipa Wingera. Kapelu pak opustila většina sestavy, která se vrátila k Journey a dvojka „Eye Of The Storm“ z pětadevadesátého už zapadla úplně. Brzký rozpad na sebe nenechal dlouho čekat. Ramos se pak na řadu let stal oporou a jediným stálým parťákem zpěváka Johnnyho Gioeliho ve stylově spřízněné kapele Hardline. V době, kdy tato ještě nebyla zcela ovládána labelem Frontiers Music a nájemnými italskými muzikanty.
To byl stav, který Ramosovi ne zcela vyhovoval a s Hardline se v roce 2018 rozloučil. Tentokrát prý už definitivně… Bylo tak pro něj nesmírně logické znovu rozjet sólovou dráhu. Ta z části fungovala paralelně spolu s jeho účinkováním v Hardline. V letech 2003 a 2008 vydal dvě slušná sólová alba, stylově nevybočující z ranku AOR. Dnes už je Ramos ostřílený muzikant, který má mnoho zkušeností a nadhled (a do důchodu ještě daleko), takže se čekalo pokračování v podobě třetí desky. Její vydání je možná rychlejší, než se fanoušek tohoto výborného kytaristy odvážil doufat, a realizace je v mnohém překvapivá. Zejména proto, že se Ramos nespolehl jen na jediného zpěváka, jako tomu bylo v případě minulých dvou desek, ale získal pro nové album řadu zvučných jmen melodicko-hardrockové scény.
Je zde Tony Harnell (ex-TNT), Terry Ilous (ex-Great White, XYZ), Danny Vaughn (Tyketto), Eric Martin (Mr. Big), zazní zde i hlas zesnulého vokalisty Shy a TNT Tonyho Millse. Co jméno, to pojem tradiční AOR/hardrockové scény. Jak kdysi zaznělo na adresu Bryana Adamse: „S takovým hlasem se nedá dělat blbej bigbít.“, platí to v podstatě i pro Ramosovu novinku „Too Many Sides“. Variabilita hlasů zúčastněných zpěváků zaručuje desce pestrost a Ramosova skladatelská schopnost minimálně nadprůměrné kompozice. Nedají se sice čekat obří hity, které by připisovaly historii a bouraly hitparády, ale jestliže někdo očekával skvěle poslouchatelné album plné plnokrevných skladeb, skvělého zpěvu a precizních muzikantských výkonů, je tady na správné adrese. Už zpěvák Joe Retta (který měl v minulosti pletky s britskou glamrockovou legendou The Sweet) vtáhne v úvodní „Today Is The Day“ do děje a přestože hned na začátek alba nejde o nejlepší kompozici nahrávky, nadiktuje noty celé kolekci.
Velký výkon podává Terry Ilous v „Unbroken“, při níž kroutíte hlavou, proč tak skvělého pěvce vyměnili Great White za profláklého Mitche Malloye. Spolu s „Unbroken“ přicházejí další dva vrcholy - uvolněná „Blameless Blue“, kde se blýskl Danny Vaughn z Tyketto, a především nejlepší věc desky, „Immortal“. Zde má pěvecký part na svědomí za všech okolností precizní Tony Harnell a jak bývá jeho zvykem, dává skladbě trochu jiný ráz. Jsou zde slyšet názvuky hair metalu osmdesátých let, které jsou vkusně propojeny s alternativním odérem následující desetiletky. Oproti „Immortal“ působí následující trojice trochu konzervativním dojmem, ale minimálně v případě „I`ve Been Waiting“ (s Harrym Hessem z Harem Scarem) jde opět o velice promyšlenou a chytrou kompozici. Výborným kouskem se představil i Eric Martin z Mr. Big, kterému přímo na tělo Ramos ušil rozmáchlou baladu „Forefather“, v níž Martin může naplno rozvinout svůj soulově zabarvený hlas. Kapitolou sama pro sebe je závěrečná „I`m Only Human“. Sentimentální pomalá věc však dostává jiný rozměr, když v ní promlouvá zpěv Tonyho Millse, před rokem zesnulého zpěváka kapel Shy a TNT, který dokumentuje, že i v pokročilém stádiu boje s rakovinou byl jeho hlas stále silný…
Ramos tak s „My Many Sides“ předkládá naprosto reprezentativní kolekci, která se určitě bude řadit k tomu nejdůležitějšímu, co na AOR scéně letos vyšlo. Opět dokumentuje, že tenhle kytarista se svým skladatelským talentem mohl být na špičce žánru, pouze do něj vstoupil v nesprávný čas. Tak už to bývá, ovšem kvalita si vždycky cestu k posluchači najde...
|
