Přestože mají skotští alternativci Biffy Clyro u řady posluchačů v tuzemsku skoro až kultovní postavení, řada lidí si je dodnes spojuje hlavně s vlažným vystoupením v předprogramu Guns N`Roses na pražských Letňanech, při kterém Biffy Clyro však neměli vůbec jednoduchou pozici, protože jejich hudba toho s tvorbou Axla, Slashe a spol. nemá mnoho společného, a navíc alternativní rock podobného ražení se hodí vždy spíše do klubů než na velké stadiony. V domovské Velké Británii jsou Biffy Clyro hvězdy první kategorie, hrající na těch největších místech země. Dokonce bývaly doby, kdy svou hudbou pobláznili i zbytek starého kontinentu, aby si dnes udržovali jistý status quo dobře zavedené kapely, která má stále co říct, i když nejlepší léta jsou pravděpodobně už v tahu.
Na Biffy Clyro je obdivuhodné, že existují pětadvacet let a za tu dobu ani jednou nevyměnili žádného člena. Svědčí to o vnitřní semknutosti a o víře ve vlastní tvorbu, což je aspekt, který kapelu nemusí vyčerpávat a dává jejím albům stále punc uvěřitelnosti, přestože její vývoj je v poslední době diskutabilní. Tato skotská trojice je už pevně ukotvena ve stylu, který ji provází od devadesátých let a přestože svůj songwritting stále vybrušuje, tu přidá trochu tvrdosti, jinde více hitovosti, dokáže splnit očekávání, ale nepřekvapovat. Časy jiskřivých alb „Puzzle“ a „Only Revolutions“, které z nich udělaly hvězdy, jsou už pravděpodobně pryč. Tehdy byli Biffy Clyro odvážní, více kytarově alternativní a plní lepších nápadů, než jak se prezentovali v minulé desetiletce. Stále si drželi svou laťku kvality, ale jejich alba byla už o trochu méně zajímavá. A to je vlastně záležitost i novinky „A Celebration Of Endings“. Ta je znovu taková… opatrná. Jako kdyby se kapela bála překročit vlastní mantinely a dělala všechno proto, aby neurazila jediného ze svých fanoušků.
Přestože občas hrábne do strun tvrději jako v „End Off“ a „The Pink Limit“, převažují na albu momenty, kdy kapela sází více na popovější nebo rádiově přítulnější melodie. To by sice v rozumné míře nevadilo, ale na „A Celebration Of Endings“ jich je leckdy až příliš. Naštěstí Biffy Clyro jsou natolik zkušení a obratní skladatelé, že si nedovolí sklouznout do sladkobolného balastu, který by je stavěl na roveň dnešních Nickelback nebo Bon Jovi. Proto také zamýšlené největší hity „Instant History“ a „Tiny Outdoor Fireworks“ zní snesitelně a poměrně nevlezle, takže ona popová patina se jim dá odpustit. Ovšem zmíněné dvě skladby, které s poměrně horší unylou baladou „Space“ budou jistě hitparádovými taháky alba, patří mezi ta méně zajímavá místa alba. Lepší zážitky totiž Biffy Clyro servírují jinde. Na místech, kde popustí uzdu fantazii a dělají hudbu barvitější a aranžérsky zajímavější.
Pokud budeme pátrat po nejlepší a nezajímavější skladbě alba, pravděpodobně se dobereme k závěrečné „Cop Syrup“, kterou sice startuje jakýsi zparchantělý zmutovaný punk, poučený garážovým šílenstvím Kurta Cobaina a kde se zpěvák Simon Neil pouští do poloh, jenž by mu učitel zpěvu rozhodně nedoporučoval. Jenže skladba se po dvou minutách kytarového běsnění láme do zvukomalebné části (pojmenované „Less Is More“), kde Biffy Clyro rozehrávají pocitovou, ostře kontrastní hru hypnotické kytary a rozmanitých studiových zvuků, gradujících do velkého finále. Další velice silnou skladbou je „Weird Leisure“. Ta se blíží pravé podstatě kapely svým minimalisticky alternativním nádechem, na který však skotská trojice naroubuje nápěvy, které jako kdyby vypadly z repertoáru britské glamrockové legendy sedmdesátých let The Sweet. To jsou přesně ty momenty, které dělají tohle album stále ještě zábavnou rockovou deskou.
„A Celebration Of Endings“ bude jistě znovu velice úspěšná deska, která potvrdí postavení kapely na scéně. Avšak ani první místo v anglické i skotské hitparádě nedokáže naplno zakrýt fakt, že s vrcholným dílem své diskografie Biffy Clyro nepřišli. O žádný dramatický propad se nejedná, na to má deska ještě dost dobrých míst, ale stále častější orientace na popové momenty může být varovný signál.
|
