Kdyby v pátek 13. února 1970 nevydali Black Sabbath svůj slavný debut, hudební svět by dnes vypadal zcela jistě jinak. Z jejich odkazu totiž léta čerpá nepřeberné množství kapel a nebýt podladěného zvuku kytary Tonyho Iommiho, kterého docílil poté, co si na pile uřízl konečky prstů a musel podladit struny, aby se mu na ně lépe hrálo, pravděpodobně by celý stonerrockový či stonermetalový žánr ani neexistoval. Z Black Sabbath čerpali heavymetaloví, doommetaloví i blackmetaloví umělci, ale pokud je nějaký styl, který je přímým pokračovatelem těch nejryzejších Sabbath, je to rozhodně stoner rock, založený na halucinogenních riffech řádně podladěné kytary, trochu zoufalém zpěvu a hromových bicích. Američtí The Atomic Bitchwax jsou jedni z jeho zástupců. Nejsou čelní představitelé žánru, spíš jedni z dělníků, bez kterých by stoner rock nebyl úplný.
Ač se to nezdá, The Atomic Bitchwax jsou služebně jedni z nejstarších matadorů stylu. Jejich vznik se datuje do roku 1992, kdy je jako totálně podzemní partu dal dohromady kytarista Ed Mundell, který téhož léta posílil i spřízněné Monster Magnet, aby s nimi prožil vyčerpávající marihuanovou jízdu devadesátými lety, korunovanou výtečnými alby „Dopes Of Infinity“ a „Powertrip“. Brzy k sobě našel parťáka v podobě zpěváka a basisty Chrise Kosnicka, tehdejšího člena rozpadlých Godspeed. Po vyčerpávajícím turné „Powertrip“, které bylo pro Monster Magnet vrcholovým obdobím, ale kapelu skoro položilo, přišel poprvé čas pro The Atomic Bitchwax. Od té doby se tato parta uhnízdila na scéně, na které vlastně nijak zvlášť nevyčnívá a na festivalech hraje pořád v odpoledních časech, ale pro řadu stylových fanoušků představuje dodnes jistotu. Možná větší, než jsou hvězdní, ovšem v poslední době kvalitativně poněkud rozkolísaní a nevyzpytatelní Monster Magnet…
Mundell už dnes u The Atomic Bitchwax nehraje. Místo něho se po několika rošádách na kytarovém postu zabydlel jeho nástupce u Monster Magnet Garrett Sweeny. Aby ta propletenost s legendou z New Jersey byla ještě větší, na bubenické stoličce sedí Bob Pantella, od roku 2004 rovněž opora Monster Magnet. A jejich vliv je samozřejmě na tvorbě současných (a vlastně i bývalých) The Atomic Bitchwax více než slyšitelný. Kosnik sice není tak charismatickým frontmanem jako Dave Wyndorf, ovšem přesvědčivost a jistá naléhavost v hlase mu nikdy nechyběla, čehož jeho kapela plně využívá.
„Scorpio“ je pro tuto trojici už osmá deska, pokud budeme počítat i jednoskladbový (čtyřicet minut dlouhý) počin „The Local Buzz“ z roku 2011. Ovšem stylově se na novince The Atomic Bitchwax nic nemění. O tom přesvědčí už masivní úvodní nástup „Hope You Die“, stojící na iommiovských riffech (slyšíte tu podobnost s „War Pigs“?) a neškoleném hlasu Kosnika. Ten ozzyovsky kňučí, tlačí na pilu, skřehotá, svíjí se, což dodává otvíráku na působivosti. Demonstruje že tahle deska bude o energii, dobře známých stavech po požití lehkých halucinogenních drog, a retru toho nejsmradlavějšího hard rocku sedmdesátých let. Ale The Atomic Bitchwax dobře vědí, že je třeba do jednolitého kusu materiálu přihodit sem tam i výraznější skladbu. A proto se tak děje nejen v úvodu, ale i v rychlejší titulní „Scorpio“ nebo v podobně laděné „Super Sonic“, která má blízko k tvorbě starých garážových kapel typu The Stooges. Tyto tři vrcholy (ke kterým lze ještě zařadit i houpavější a rock n`rollovější „Energy“) tak dají smysl i instrumentálkám „Ninja“, „Crash“ a „Instant Death“, jež působí jako vítané občerstvení a zní svěže, zejména kvůli precizní Sweenyho sólové kytarě.
Po stránce kompoziční se toho desce „Scorpio“ nedá moc vytknout, protože kapela na ní předvádí svůj lepší standard. Hvězdy světové úrovně díky ní z The Atomic Bitchwax nebudou, bořiči stylových mantinelů rovněž ne, ale je důležité, že se kapela zuby nehty drží svého stylového kopyta, protože jakýkoliv (byť titěrný) úkrok stranou by pro ni znamenal minusové body. „Scropio“ ukazuje, že tahle kapela žije a představuje po albech „The Lost Patrol“ a „Minfucker“ dnes už lepší variantu Monster Magnet.
|
