Dnes je to na den přesně čtyřicet let od chvíle, kdy vyšla legendární a naprosto kultovní deska „Lightning To The Nations“, které světu představila britskou čtveřici Diamond Head. Bez nadsázky se dá říct, že právě tohle album mělo na budoucí metalovou scénu obrovský vliv - bez něho by ani slovutná Metallica neměla své začátky, na kterých stavěla celá osmdesátá léta. Z Diamond Head se nikdy nestaly tak velké hvězdy jako z jejich žáků ze San Franciska, ovšem houževnatí Britové jsou na scéně pořád. Vypadá to, že teď jsou etablovaní a plni energie, přestože ze sestavy „Lighning To The Nations“ v kapele dnes působí už jen kytarista Brian Tatler, tvůrce slavného riffu neméně slavné „Am I Evil?“ Ten nás v následujícím rozhovoru provede celou kariérou této ostrovní legendy.
Letos je to čtyřicet let, co začala Nová vlna britského heavy metalu (NWOBHM). Jak se zpětně díváš na toto hnutí? Byla to novátorská doba?
Určitě byla, protože to bylo všechno nové a vzrušující. Hraní koncertů a cestování po celé Velké Británii bylo skvělé. Jakmile se o Diamond Head zmínil časopis Sounds, už jsme sledovali, že na naše koncerty chodí stále více a více lidí. Celá Nová vlna byla ve Velké Británii velká scéna se spoustou skvělých kapel, které soupeřily o pozornost a snažily se, aby podepsaly smlouvu na desku. Pro mě bylo fascinující vědět, že řada dalších kapel po celé Británii dělá stejnou věc jako my.
Jsi posledním členem Diamond Head, který tyto začátky pamatuje, pojďme se tedy projít celou kariérou kapely. Debut „Lightning To The Nations“ je totální klasikou a podle mě nejlepší deskou ryzího NWOBHM. Věděli jste na konci sedmdesátých let, že tvoříte hudbu, jinou než byl starý hard rock nebo punk?
Připadalo mi, že jsme dělali to, co bylo běžné v sedmdesátých letech, co dělaly klasické rockové kapely, ale my jsme to spojili se surovou energií, která vycházela jednak z našeho mládí, ale i z toho, že jsme chtěli dělat živelnou show. Vzal jsem si i něco z punk rocku, což byla tenkrát v Británii skutečně velká věc. Líbila se mi jeho energie a měl jsem rád i desky punkových kapel. My jsme se pak jen snažili psát nejlepší skladby, co jsme mohli.
Obsahovala tato deska jen nové skladby nebo i songy, které jste hráli už od začátku v roce 1976?
Všechny věci pro „Lightning To The Nations“ byly napsané v letech 1978 a 1979. Nejstarší skladbou na desce je „It`s Electric“ a nejnovější titulní věc. Mám dokonce seznam skladeb, které jsme do té doby napsali a „It`s Electric“ je až na čtyřicátém třetím místě. Všechny věci, co jsou na desce, jsme předtím hráli naživo, protože jsme považovali za důležité vyzkoušet jejich sílu při koncertech a vyřešit jejich případné problémy.
Jaká byla situace na scéně ve Velké Británii tehdy v roce 1980. Museli jste o své místo bojovat nebo jste měli fanoušky hned po „Lighting To The Nations“?
Museli jsme samozřejmě o své místo bojovat, ale jakmile album vyšlo, hned jsme fanoušky získali. V letech 1980 a 1981 jsme měli skvělé recenze, psalo se o nás, cestovali jsme po celé Británii. Ale vždy mi přišlo, že Def Leppard a Iron Maiden jsou kousek před námi. Měli smlouvy s velkými nahrávacími firmami a špičkový management. A tak už to zůstalo. Phonogram a EMI byly dva největší labely v Británii, ale jakmile skočili po Leppardech a Maidenech, nechtěli už nikoho dalšího. Když tyto kapely vylétly do světa, nikdo je už nemohl dohnat.
Musím se zeptat na tehdejší příhodu s Larsem Ulrichem. Věděli jste, že Metallica staví koncerty na vašich skladbách z „Lighting To The Nations“?
Když jsem se v červnu 1981 s Larsem setkal poprvé, nebyl v žádné kapele a ani se nezmínil o tom, že by hrál na bicí. Byl jen velkým fanouškem Diamond Head a miloval celou NWOBHM. Teprve když se z Británie vrátil do USA, tak si dal inzerát, že hledá zpěváka, kytaristu a tak dále. Pak mi napsal v lednu 1982, že má kapelu s názvem Metallica. Nejprve jsem ani nevěděl, že hrají věci od Diamond Head, to jsem zjistil až někdy v roce 1983, kdy mi kamarád napsal, že viděl nějakou kapelu Metallica hrát před někým… a že hrála čtyři věci od Diamond Head.
Největším hitem je „Am I Evil?“. Která další píseň nejlépe definuje začátky Diamond Head?
Možná „The Prince“, to byla velice populární píseň, která měla hodně typických znaků Diamond Head. Ale nikdy nikdo neslyšel naše raná dema. Stále mám ty kazety z let 1976 až 1982 a občas si je pustím kvůli nějakému nápadu či riffu. Například na album „Death & Progress“ z roku 1993 jsme nahráli skladbu „Wild In The Streets“, která vznikla ještě před „It`s Electric“.
Tenkrát kapely vydávaly desky každý rok. Proč jste s „Borrowed Time“ čekali dva roky?
Bylo to komplikované, protože jsme nemohli získat nahrávací smlouvu. Měli jsme velmi amatérský management a velké labely už z něho byly unavené. Podepsali jsme pak smlouvu s MCA, ovšem to bylo až v lednu 1982 a první věc, kterou jsme pro ně udělali, bylo vydání EP "Four Cuts" a následné turné po Británii a až potom jsme šli nahrávat další album. To pak vyšlo až v září 1982. Právě celé ty dva roky po „Lightning To The Nations“.
Proč jste na „Borrowed Time“ dali i dvě věci z „Lightning To The Nations“? Měli jste málo materiálu?
Protože „Lightning To The Nations“ vyšlo jen v nákladu dvou tisíc kusů, které jsme prodávali pouze na koncertech a na objednávku. Když jsme se pak dostali k MCA, tak nám navrhli, abychom znovu nahráli dvě skladby pro „Borrowed Time“, aby se dostaly k širšímu publiku, například v Americe. Tehdy to vypadalo logicky a nemyslel jsem si, že tento kroku budu muset vysvětlovat i po čtyřiceti letech (smích).
Vaši fanoušci moc nepochopili třetí desku „Canterbury“, i když osobně si myslím, že je skvělá. Proč jste změnili styl od klasického heavy metalu k pompéznějšímu zvuku?
Ví bůh… Někteří lidé ji vzali, jiným skutečně připadala moc odlišná od toho, co jsme dělali dříve. Mysleli jsme si, že můžeme vyzkoušet jiné styly a nové směry, což ve světě heavy metalu je dost obtížné. Zdá se, že posluchači mají rádi to, co se jim líbí a na co jsou zvykli a nejsou připraveni jít do experimentů – pokus, omyl. Kapely pak zůstanou v bezpečí a drží se svého stylu. Teď to plně chápu, ale tenkrát nám bylo dvacet, byli jsme se Seanem (Harrisem, původním zpěvákem Diamond Head, pozn. aut.) příliš idealističtí a mysleli jsme si, že můžeme dělat co se nám zlíbí.
Po „Canterbury“ odešel basista Colin Kimberly i bubeník Duncan Scott. Byl to začátek konce Diamond Head?
Byla to obrovská rána. Je těžké přežít takový rozkol, ale dokázaly to jiné kapely, mohli jsme to ustát také. Místo toho jsme kapelu v roce 1985 položili. Ale Diamond Head dnes existují, což je fakt, který mám rád. V ideálním světě bychom se nikdy nerozpadli, natáčeli bychom dál alba a dělali turné jako U2 nebo ZZ Top ve stejné sestavě. To je ale velice vzácné, že kapely vydrží ve stejném obsazení čtyřicet let.
Proč jste tedy v roce 1985 ty a zpěvák Sean Harris kapelu rozpustili?
V roce 1985 nám došla energie i peníze. Už jsme neměli nahrávací smlouvu, k jiným kapelám odešli i další členové. Já jsem navíc přestal Seana navštěvovat, dokonce jsme si už ani nevolali, takže naše hybná síla se zastavila. Při zpětném pohledu si myslím, že jsme se až moc snažili být úspěšnou kapelou, chtěli jsme se dostat stále výš a výš a nefungovalo to. Potřebovali jsme si odpočinout. Došel nám pohon a už jsme nepokračovali. Nikdo není dokonalý...
Diamond Head se vrátili na scénu v roce 1991. Jakou roli v tom hrál úspěch Metallicy, to, že hrála vaše skladby a citovala vás jako největší vzory?
Byly jsme na tom se Seanem finančně v roce 1991 mnohem lépe díky tomu, že právě Metallica předělala naše skladby. Sean v té době hrál s Robinem Georgem (projekt Notorious, pozn. aut.), což byla katastrofa a proto se mnou chtěl udělat další album Diamond Head. Tak jsme to dali dohromady a okamžitě jsme začali psát nové věci. Do toho Metallica zmiňovala jméno Diamond Head v rozhovorech s rockovými časopisy po celém světě a nám najednou došlo, jak jsme měli vliv. Získali jsme respekt.
Proč jste se na „Death & Progress“ nevrátili zcela ke klasickému heavy metalu jako z dob „Lightning To The Nations“ a vydali spíše hardrockově znějící album?
Všechno se točilo kolem toho, co chtěl dělat Sean. Jeho už moc nezajímalo být v heavymetalové kapele, takže všechny písně byly přizpůsobené jeho stylu a jeho hlasu, který je blízko Paulu Rodgersovi nebo Robertu Plantovi. Udělali jsme to, co jsme tenkrát cítili, že je dobře. Až když se ke kapele připojil Ras (Rasmus Bom Andersen, současný zpěvák Diamond Head, pozn. aut.), mohli jsme dělat cokoliv, jako například vrátit se ke kořenům. Když jsem začínal, neměl jsem tušení, že heavy metal vydrží tak dlouho a že se stane tak obrovskou záležitostí. Je to skutečně neuvěřitelné, co se hudebně stalo za posledncíh padesát let...
Po „Death & Progress“ jste se znovu rozpadli. Proč k tomu došlo? Nebylo album „Death And Progress“ úspěšné?
Sean souhlasil, že nové album bude dělat jako vedlejší projekt a chtěl pokračovat ve své sólové kariéře. Chtěl udělat album s Notorious, což se mu ale nakonec nepovedlo prodat, tak mu bylo navrženo, aby se mnou udělal další album Diamond Head. To trvalo dva roky a na konci toho Sean už o to ztratil úplně zájem. Chtěl dělat jiné věci.
Ještě než jste natočili album „All Will Be Revealed“, vás opustil právě Sean. Proč k tomu došlo a je jeho odchod definitivní?
Už to dál nešlo, se Seanem bylo dost těžké spolupracovat. V roce 2002 jsme nahráli desku Diamond Head, kterou jsme si sami financovali a Sean řekl, že se pokusí sehnat smlouvu na vydání. Táhlo se to dlouhé měsíce a nestalo se vůbec nic. My jsme ale chtěli hrát, tak jsme se rozhodli, že si najdeme jiného zpěváka. K vydání tohoto alba ještě vůbec nedošlo a rok 2002 byl poslední, kdy s námi Sean koncertoval.
Nástupce Seana, Nick Tart, nazpíval jen dvě alba. Proč odešel on?
Nick a jeho rodina se v roce 2008 přestěhovali do Brisbane v Austrálii a bylo stále kompikovanější a nákladnější létat s Nickem tam a zpět na koncerty a dělat turné. Na začátku roku 2014 jsme si s kapelou sedli a rozhodli jsme se vyzkoušet nové zpěváky, kteří žijí v Británii. Tak jsme našli Rase. Byl to osud.
Které album z éry Nicka Tarta je podle tebe lepší a důležitější?
Obě jsou dobrá. Myslím si, že lepší skladby jsou na „All Will Be Revealed“, ale „What`s In Your Head?“ má zase lepší produkci. Kapela se vyvíjela, ale bylo stále obtížnější psát s Nickem další věci, protože jsme zase museli vzít v potaz jeho vokální styl. Teď jsme se vrátili k původnímu tvrdšímu soundu Diamond Head, protože Ras je schopen pracovat na čemkoliv, má ve svém hlasu tolik síly a má velký rozsah. Ras je pro tuto kapelu ideální zpěvák, který nemá problém s našimi ranými alby.
S alby „Diamond Head“ a „The Coffin Train“ se sestava konsolidovala. Je pro tebe teď line-up Diamond Head ideální?
Naprosto. Miluju tuhle kapelu. Když se sejdeme, je hned spousta legrace, ale vše je velmi profesionální. Můžeme se spolehnout jeden na druhého. Ras dal kapele velmi mnoho, je to skvělý zpěvák. Skvělý je také basák Dean, který se k nám připojil v roce 2016 a jeho styl je perfektní pro Diamond Head. Je to takový chybějící článek, který spojuje náš zvuk. Jeho styl hraní mi připomíná Colina Kimberleyho, což mi opravdu vyhovuje.
„The Coffin Train“ je úspěšná deska. Dá se říct, že se Diamond Head začíná znovu dařit?
Myslím si, že ano. Podepsali jsme smlouvu se Siren Management, kteří se mimo jiné starají o Saxon, Europe nebo Black Star Riders, takže dostáváme skvělé příležitosti i k hraní na velkých festivalech. Navíc máme smlouvu se Silver Lining Music, což je skvělý label, který se o své umělce skutečně stará. Od příchodu Rase naše akcie znovu rostou. Máme v úmyslu udělat další album, jakmile budou zrušena všechna bezpečnostní opatření a my se budeme znovu moci dát dohromady.
Jak vypadá vás koncertní setlist? Hrajete skladby ze všech alb?
Nedostane se na každé album. Dělali jsme hodně festivalů, kde jsme měli čas od třičtvrtě hodiny po hodinu, takže je nutné opravdu pečlivě vybírat. Volíme velké hity z „Lightning To The Nations“ a „Borrowed Time“, smiíchané s ukázkami z posledních dvou desek, nazpívaných Rasem. Při samostatných koncertech, kde je hrací doba delší, hrajeme i věci z „Canterbury“, „Death & Progress“ nebo „All Will Be Revealed“. Každý koncert se snažíme setlist trochu změnit a proto dojde i na skladby jako „We Won`t Be Back“, „Come Alive“ nebo „Knights Of The Swords“.
Chystáte se po skončení koronavirové pandemie na oslavy čtyřiceti let „Lightning To The Nations“? Je možnost, že se alespoň částečně sejdete někdy ve staré sestavě?
Doufejme. Máme něco naplánovaného u příležitosti tohoto výročí a chceme to brzy oznámit. Chystali jsme se udělat koncerty, kde bychom zahráli celou desku, ale koronavirus nám tyhle plány překazil. Stále se vídám s Colinem (Kimberleym, původní basista Diamond Head, pozn. aut.) i Duncanem (Scottem, původní bubeník kapely, pozn. aut.), což bývá docela zábava, ale tahle sestava na turné určitě nebude. Colin už nehraje a o Diamond Head se nezajímá, a Duncan měl bohužel v roce 2018 mrtvici, která zasáhla jeho pravou ruku, takže na bicí nemůže hrát tak, jak by chtěl a potřeboval.
|
