Bývalý kytarista Iron Maiden, to je nálepka, které se Dennis Stratton už nezbaví. I když už dávno není členem této britské legendy, skladby, na kterých se s Železnou pannou podílel, jako „Running Free“, „Iron Maiden“, „Remember Tomorrow“ nebo „Phantom Of The Opera“ jsou stále živé a patří ke zlaté pokladnici metalové historie. Před pár lety dal Stratton dohromady svou dávnou kapelu Lionheart, se kterou momentálně vydal třetí album „The Reality Of Miracles“. Už nereprezentuje heavymetalový tábor, jeho hudba nese otisk hard rocku a AOR, což jsou styly, které mu byly vždy blízké. Stratton se nebránil ani tomu, aby se rozpovídal o své minulosti u Iron Maiden i Praying Mantis, či o svém komplikovaném vztahu k dalšímu bývalému členu Maiden Paulu Di`Annovi. Nejvíce se však dnes soustředí na práci právě s Lionheart.
Lionheart vydávají „The Reality Of Miracles“, druhou desku po comebacku v roce 2016. Dá se říct, že je tahle kapela definitivně zpět na scéně?
Rád bych ti teď řekl, že jsme milovali ty chvilky, kdy jsme byli na pódiu. Bohužel, jak víš, v poslední době to nebylo úplně reálné. Letošek měl být úžasný rok, přece jen máme čtyřicáté výročí jednak od našeho prvního alba Iron Maiden a celkově Nové vlny britského heavy metalu, a hlavně taky Lionheart. Doufám že příští rok to zvládneme nějak oslavit, a rozhodně se chci vrátit na pódium. Rozhodně!
Jaký je podle tebe rozdíl mezi novinkou, předchozím albem „Second Nature“ a starou deskou „Hot Tonight“?
My jsme tenkrát v roce 1984 byli hodně naivní. Snažili jsme se čtyři roky nahrát naše album, ale psali jsme víc pro ostatní lidi než pro nás. Když na to pomyslím dnes… „Second Nature“ byla úžasná, protože obsahovala pár nových i pár starých písniček a díky Leemu Smallovi (zpěvák Lionheart, pozn. aut.), borci přes psaní písniček a taky Steveu Mannovi (druhý kytarista Lionheart, pozn. aut.), jsme to album byli schopni nahrát strašně rychle. No a rozdíl mezi deskami je ten, že u „The Reality Of Miracles“ jsme chtěli, aby obsahovalo třináct nových originálních písní, žádné fillery nebo covery. Začali jsme na něm dělat před dvěma lety. Problém nebyl ani tak s časem, ale spíš s tím, že členové naší kapely makají v různých dalších projektech, jako třeba Steve a Lee u The Sweet, a ostatní taky všude možně. Je super takhle pomáhat, ale ubírá ti to čas. Další problém taky je, že Steve žije v Německu. A potom taky celá ta situace s koronou. Na druhou stranu jsme alespoň měli čas to dokončit, hlavně třeba sóla. Proto se taky deska jmenuje „The Reality Of Miracles („Realita zázraků“), protože je zázrak, že jsme to vůbec stihli dodělat.
Kdybys z nové desky mohl vybrat jedinou skladbu, která je pro ní nejvíce reprezentativní, která by to byla?
Když jsme začali nahrávat věci pro tohle album, tak už jsme měli nějaké songy hotové, jako třeba „Still It Rains On Planet Earth“ nebo „The Reality Of Miracles“ a teď mi přijde trošku děsivé, jak představují klidný svět před koronou… Když se do desky zaposloucháš, tak poznáš, že vypráví příběh. Takže nemůžeš vybrat jenom jednu, protože je to celek. Jinak občas si lidi myslí, že tam jsou prvky náboženství. Třeba „Thine Is The Kingdom“ byla napsaná Leem a Stevem, a Lee tam píše o ulicích New Yorku, takže to není úplně náboženská píseň.
Skladba „Kingdom Of The East“ má specifickou epickou atmosféru. Je náhoda, že z ní cítím vliv starých Rainbow?
Já jsem ji začal psát hned, jak jsme se vrátili z turné, jež jsme pár let zpátky jeli s Praying Mantis a které bylo hodně dobré. Ale Rainbow jsem se neinspiroval, protože jsem od nich asi nikdy nic neslyšel. Napsal jsem to jako poctu našim kamarádům v Japonsku, které jsme už pár let neviděli.
Ve skladbách „All I Want Is You“ nebo „Outlaws Of The Western World“ slyším glam metal konce osmdesátých let. Jste tím stylem ovlivněni nebo se dá říct, že Lionheart jako starší kapela ovlivnila kapely jako Danger Danger nebo Poison?
Vůbec nikdy jsem neskrýval fakt, že už v roce 1980, když jsem hrál s Iron Maiden, tak jsme s Rockym (Newtonem, basista Lionheart, pozn. aut.) a Stevem Mannem milovali americké rockové kapely jako Foreigner, Journey, Kansas, REO Speedwagon nebo Toto. Ne že bychom neměli rádi anglické skupiny, jako jsou Whitesnake nebo UFO... Já osobně jsem nikdy nebyl úplně na grunge... Takže se netajíme tím, že naše songy jsou psané klasickou lionheartskou cestou a proto je tam trochu vlivu skupin, které jsem zmiňoval, že jsme poslouchali, Foreigner, Journey, Toto... Neřekl bych, že to byl glam metal. Řekli byste třeba o Bon Jovim, že hraje glam? Já nevím... Asi chápu, kam míříš přirovnáním ke skupinám jako Danger Danger a Poison, ale ne, tohle je čistě hudba Lionheart.
Lionheart má teď stálou sestavu. Nepřekáží kapele současné angažmá Stevea Manna u Michaela Schenkera?
Tohle je trochu problém, ale chápeme to. Bohužel, posledních čtyři nebo pět let už tolik nevyděláváme, takže přežíváme i na jiných projektech, jako třeba Lee u The Sweet, Steve u Michaela Schenkera, já sám pomáhám v Anglii u coverových kapel, což jsou docela dobré peníze. Na druhé straně Steve hodně maká ve studiu, kde to fakt umí, takže se tomu musíme přizpůsobovat...
Ty sám působíš na scéně už padesát let. Vzpomeneš si ještě na své začátky v sedmdesátých letech?
Jasně, pamatuju si všechno. Když jsme na začátku sedmdesátek začínali hrát, dlouho před Iron Maiden, tak jsem hrál s Remus Down Boulevard, a dokonce jsme jezdili po celém světě a brzo jsme si zvykli na hraní pro tisíce lidí, oproti pár stovkám, co nás poslouchalo před tím. Takže na sedmdesátky mám spoustu krásných vzpomínek.
Na konci sedmdesátých let jsi nastoupil k Iron Maiden. Cítil jsi, že se z té kapely stane taková legenda?
No, nějak jsem to trochu cítil. Když jsme hráli u Remus Down Boulevard, Steve (Harris, basista Iron Maiden, pozn. aut.) a Dave (Murray, kytarista Iron Maiden, pozn. aut.) se na nás chodili dívat. A Steve mě pak přitáhl do skupiny, protože věděl, že to umím s kytarou i zpěvem. Věděl jsem, že mají tunu fandů, dobrý management a dobrou nahrávací společnost, a bylo mi jasné, že to bude super.
Do Iron Maiden jsi nastoupil, když doznívala ve Velké Británii punková vlna. Steve Harris vždy tvrdil, že punk nenáviděl. Jaký jsi na něj měl názor ty? Ovlivnila tě ta scéna?
Aniž by mě Steve nějak ovlivňoval, tak jsem punk taky neměl rád. Tahle scéna se začal zmáhat, když jsme se s Remus Down Boulevard vrátili z jednoho turné, kde to bylo super, ale najednou se to všecho začalo měnit, začaly vykukovat všechny tyhle nové kapely, a bylo to trošku hrůza. Nikdy jsem to neměl rád a zničilo to spousto dobrých skupin. Punk jim prostě přebral fanoušky. Proto jsem byl rád, že jsem se přidal k Iron Maiden, kteří tu fanouškovskou základnu měli i v té době dobrou.
Z Iron Maiden jsi odešel po debutovém albu kvůli rozdílným hudebním nározům. Proč ses k jejich hudbě vrátil v devadesátých letech, když jsi začal hrát společně s bývalým zpěvákem Iron Maiden Paulem Di‘Annem na albech „The Original Iron Men“?
Tohle je docela důležitá otázka. Když jsem byl u Iron Maiden, zbavili jsme se toho punkového zvuku, který měli. Miloval jsem jejich písničky, nemělo to co dělat s hudebními výstřelky. Bylo to tím, že Rod Smallwood (manažer Iron Maiden, pozn. aut.) nechtěl, abych poslouchal muzikanty jako George Benson, prostě věci, u kterých bych zrelaxoval a vyměkl. Dřív jsem hodně poslouchal Whitesnake, čistě proto, že David Coverdale byl tehdy můj oblíbený zpěvák a když jsi ho slyšel zpívat „Soldier Of Fortune“ a podobný věci, tak tě to prostě pohltí. A to se Rodovi nelíbilo. Tehdy jsme se hudebně začali odlišovat. Taky mám rád občas cestovat s lidmi okolo, místo samotné kapely, protože je s nimi sranda. To se Rodovi taky nelíbilo, a proto jsme se začali rozcházet v našich názorech. Taky si myslel, že už tolik nemyslím na kapelu, což nebyla vůbec pravda. Prostě nemusíš s nimi být čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, abys byl v kapele. S Paulem Di`Annem to vzniklo v roce 1990, když jsem se oba připojili k Praying Mantis. Jel s námi do Japonska, abychom tam nahráli živé album. Byla to jediná věc, na které jsme spolu dělali a byla to naprostá noční můra. Když jsme se vrátili do Anglie jsme se rozhodli, že už ho v kapele nechceme. A on nás pak urážel v mediích a tak. Což mě sice bylo jedno, ale prostě… Později to ještě zhoršil chlapík jménem Lee Hart, který chtěl vydělat na mě a Di`Annovi. Když jsem zpíval a nahrával nějaké věci, tak jsem nevěděl, že zpívám na písničky s Di`Annem. Myslel jsem si, že to je na můj vlastní projekt. A z pana Harta se vyklubal naprostý zloděj, protože vzal ty písničky, a hodil je do alba k Di`Annovi. Já jsem ani nevěděl, že to udělá, nedostal jsem zaplaceno, a prostě to bylo všechno špatně. Takže ne, já jsem se s Di`Annem vědomě nezaplétal.
Když jsi odešel z Iron Maiden, ihned jsi založil Lionheart. Chtěl jsi hrát jinou hudbu než heavy metal?
Moje první písničky na kytaru byly věci jako Toto a tak, takže jsem nebyl úplně heavymetalový kytarista. Přidal jsem se k Iron Maiden kvůli svému talentu a znalostem hudby, vokálů a nahrávání. Jak možná víš, stále vlastně používají harmony kytarovou techniku a to i po čtyřiceti letech. Takže jsem té kapele fakt něco dal. Když jsem se dal dohromady se Stevem a Rockym, tak bylo téměř jasné, že budeme hrát AOR, protože jsem tenhle styl měl vždycky rád, vlastně my všichni.
Proč tenkrát trvalo vydání „Hot Tonight“ čtyři roky? Nebylo už na tu desku pozdě?
Trvalo to tak dlouho, protože jsme pracovali u jiných kapel a taky proto, že jsme nemohli najít nahrávací společnost, která by nás chtěla, což nebyla naše chyba. Když jsem ji našli, tak nás zase zklamala, takže jsme to zase nevydali. Opět to ale nebyla naše chyba.
V devadesátých letech jsi hrál s Praying Mantis, kteří mají stylově k Lionheart velmi blízko. Byl to pro tebe po konci Lionheart logický krok?
Tohle je vlastně trošku divné, protože Praying Mantis jezdili řadu turné s Iron Maiden v Anglii. Nebyla to moc tvrdá kapela, ale hrála harmony kytary, což mám rád. Já jsem se pak snažil Praying Mantis trochu přitvrdit, udělat je víc heavy, a podle mě se nám to povedlo. Přidali jsme víc tvrdosti, energie a rychlosti. Hodně tomu pomohl můj hodně hlasitej a zvučnej hlas.
Když se Praying Mantis v roce 2003 rozpadli, zmizel jsi z hudební scény. Cos v té době dělal a proč jsi nebyl součástí comebacku této kapely v roce 2008?
Tenkrát jsme se vrátili z Japonska, a zjistili jsme, že zavřeli nahrávací společnost Pony Canyon, konkrétně rockové oddělení, takže to pro nás znamenalo, že Praying Mantis neměli žádnou smlouvu. Myslím, že pak vydali „Best Of Praying Mantis“, takže jsme neměli vůbec co dělat. Okolo roku 2006 to znamenalo, že jsem byl v podstatě na volné noze, nebyl jsem vysloveně v žádné skupině nebo u nahrávací společnosti. Zpátky ale do roku 2004, když jsem byl ještě u Praying Mantis. Začal jsem dělat různé srazy Iron Maiden, přičemž jsem o víkendech spolupracoval s různými kapelami. Pak jsem začal být dost zaměstnaný tím vším a začalo to docela dobře vydělávat. Takže když Tino (Troy, kytarista Praying Mantis, pozn. aut.) začal skupinu dávat zase dohromady, tak, bez urážky k Praying Mantis, moc nepracovali, a já jsem se úplně nechtěl zapojovat někam, kde bych za to nedostal ani libru. Takže jsem se držel svých projektů, jak po Evropě, tak dokonce i v Jižní Africe a v Austrálii, za což byly pěkné peníze.
Proč se v roce 2016 Lionheart vrátili znovu na scénu? Kdo dal ten první implus?
Na konci devadesátých let, když jsme vydávali kolekci „Unearthed - Raiders Of The Lost Archives“, jsme si řekli, že bychom rádi udělali další album. A pak jsme v 2016 byli na nějakém festivalu, kde se nás zeptali Rob Evans a Dave Ling, kteří pracují u velkých časopisů, jestli zas něco nevydáme, a nám došlo, že s novými technologiemi a nápady to bude znít úplně jinak. Tak jsme vydali „Second Nature“ a od té doby zase hrajeme spolu, protože jsme si uvědomili, jak dobře to znělo.
Proč už členem Lionheart po comebacku nebyl zpěvák Chad Brown, který nazpíval „Hot Tonight“ nebo původní zpěvák Jess Cox?
Úplně na začátek bych chtěl říct, že Jess Cox u nás nevydržel dlouho, protože si myslel, že se k nám nehodí a je pro nás moc dobrý. Chad Brown šel dělat něco s Eurovision, a navíc u něho to prostě kazil zpěv. Snažit se zpívat tak vysoko, aby to znělo jako Michael Jackson, což je špatně a to album bylo tím pádem celé pokažené. Potřebovali jsme pořádného vyspělého zpěváka, který by naší hudbě vrátil její duši, a to právě dělá Lee Small.
Novinka „The Reality Of Miracles“ vychází v době koronavirové pandemie, kdy jsou omezené koncerty na minimum. Jak album chcete propagovat?
Jak jsem řekl, nevěděli jsme jak to bude, mohli jsme „The Reality Of Miracles“ propagovat jen na sociálních médiích, na youtube, což se nakonec stalo a díky bohu za to, protože tisíce lidí na sociálních médiích říkalo, jak super je tohle album, stovky recenzí od rádií a časopisů taky. Každopádně album se hodně prodává právě díky lidem, jako jste vy, členové médií a díky vaší propagaci.
Ty jsi nikdy moc nepoužíval označení „bývalý člen Iron Maiden“. Myslíš, že toto označení může pomoci nebo spíše uškodit?
V hodně rozhovorech, které dělám, říkám: Ahoj, jsem Dennis Stratton, bývalý kytarista Iron Maiden a momentálně hraju u Lionheart. Tohle dělám vždycky, protože právě díky Iron Maiden jsem známý. Takže to docela používám. Taky sponzoruju spoustu charit pro lidi s post-traumatickou stresovou poruchou, dělám je i pro postižené děti ve sportu. A když můžu použít svoje bývalé členství v Iron Maiden na to, abych vydělal peníze na charitu, tak to použiju. Prodal jsem spoustu podepsaných fotek s původním line-upem, které vlastním, a některé z nich se vyšplhaly na tisíc liber za kus.
|
