Metallica si dnes může dovolit úplně cokoliv. Prošla jí nesmyslná kooperace s Lou Reedem v podobě otřesné desky „Lulu“, prošel jí zprasený zvuk „Death Magnetic“ i umístění „Nothing Else Matters“ do nové disneyovky, projde jí bezesporu i druhý díl spolupráce se sanfranciským symfonickým orchestrem „S&M 2“ a prošlo by jí i album, na kterém by byl jen Ulrichův prd s přibaleným smradem. Ale podívejme se na „S&M 2“, která se v době, kdy Metallica nemůže být koncertně činná, dostává na pulty krámů. Ani tentokrát (na rozdíl od poslední studiovky „Hardwired To Self-Destruct“) z toho Metallica nevyjde nijak valně. Jenže na to si už zarytí příznivci éry Cliffa Burtona dávno zvykli a ti ostatní si ji stejně pořídí, protože to prostě je Metallica. Ovšem i jim pravděpodobně dojde, že opakovaný vtip přestává býti vtipem.
Když v roce 1999 vyšla jednička „S&M“, byl to krok, který dával smysl. Devadesátá léta přála experimentům a Metallica, která to za desky „Load“ a „Reload“ docela schytala, si potřebovala napravit reputaci a přijít s něčím novým, co znovu dokáže, že právě ona je pionýrem celé scény. Někým, kdo zase ukáže další směr či rozměr metalové hudby. „S&M“ stavěla samozřejmě především na starých hitech, které se povedlo převést do symfonické podoby. Nebylo to tak, jako když v roce 1970 vydali Deep Purple „Concerto For Group And Orchestra“, na které jednu část hrála kapela sama a druhou orchestr. Tady hrálo všechno dohromady a i přes opávněné výtky o nabubřelosti a zbytečných bombastických aranžích měla tahle první spolupráce se sanfranciským orchestrem smysl. Byla totiž první a proto musela být zajímavá...
Jenže uběhlo dvacet let a vydala „St. Anger“, podivný pokus o moderní metal, který zabil děsivý zvuk, vydala „Death Magnetic“, kajícný návrat někam do dob „...And Justice For All“, který opět s hrozným zvukem ukázal, že Metallica dost vykrádá sama sebe, a vydala „Hardwired To Self-Destruct“, desku velmi dobrou, v případě, že si odmyslíte, že ji nahrála kapela, která má na kontě „Master Of Puppets“ a „Ride The Lightning“. To není bilance zrovna pilné kapely, ale Metallica nemusí nikam pospíchat. Co jí totiž netlačí, je nedostatek peněz. Ovšem znáte to, čert vždycky sere na větší hromadu… Proto „S&M 2“ je hlavně o penězích, tahaných z kapes fanoušků. Žádný jiný smysl její vydání nemá. Všechno, co chtěla Metallica k danému tématu říct, zaznělo už v roce 1999. A tak to také mělo zůstat…
Kromě setlistu, který tentokrát zahrnuje i skladby z „Death Magnetic“ a především z „Hardwired To Self-Destruct“ se zde neobjevuje nic nového, natož dobře poslouchatelného. Za dvacet let od první „S&M“ se spojení metalové hudby a symfonična stalo zprofanovaným prvkem, který vás dnes nejenže neohromí, ale který už dávno nudí. A Metallice v roce 2020 tento kabátek nesluší. Co se dá ještě poslouchat v úvodní instrumentálce „The Call Of Ktulu“ začíná ve „For Whom The Bell Tolls“ (skladba sama o sobě je geniální...) jít pěkně na nervy. Žádný nový rozměr tato klasika z roku 1984 nedostává, spíše působí překombinovaně a její původní agresivitu a ráz geniality symfonický orchestr doslova zabíjí. V té chvíli už víte, že „S&M“ model 2020 fungovat nebude. Snesitelné symfonické manýry jsou v „The Day That Never Comes“ (kromě závěrečné části), ovšem v její starší sestřičce „One“ už doslova tahají za uši, když jsou zvukově vytaženější než Ulrichovy kulometné kopáky. Právě rychlé věci jako „Master Of Puppets“ nebo novější „Moth Into Flame“ těmito novými aranžemi vysloveně trpí. Asi by ani tak nevadilo, že prvotní energie skladeb se skrývá pod smyčcovými nánosy, ale především si člověk klade otázku, proč vlastně tyto verze poslouchat, když původní jsou mnohem lepší a dotaženější. Zbytečné jsou i oba největší hity, čili baladická „Nothing Else Matters“, kde nakonec orchestr tolik nevadí, ale skladbě samotné nic nepřidává, a „Enter Sandman“, kde se opět patetický kýč dodaný symfoniky rozjede na plné obrátky.
Fakt, že se „S&M 2“ ihned po vydání vyhoupla na čtvrtou pozici v americkém oficiálním žebříčku (ve Velké Británii se dostala na druhou příčku, v Austrálii dokonce na samé čelo hitparády), svědčí o tom, jak disciplinovaní fanoušci Metallicy jsou. Kapela jim může nabídnout sebevětší odpad a vždycky se to bude kupovat ostošest. „S&M 2“ nic hodnotného nepřináší. Včetně trochu unaveného projevu Jamese Hetfielda, který byl v době natáčení už jednou nohou v protialkoholní léčebně. Na tuhle desku proto zapomeňte a sáhněte radši po čemkoliv ze zlatých časů kapely. Tam se oproti této kolekci dočkáte skutečně velkých věcí.
|
