„Sledujeme, co se teď na scéně děje, kapely jako Marilyn Manson, Korn nebo Roba Zombieho. Vypadá to, že takhle zní budoucnost rock n`rollu,“ řekl v dobovém rozhovoru někdy z přelomu let 1999 a 2000 Vlasta Henych. Jako kdyby tím chtěl naznačit, kam se jeho Törr bude ubírat. Kapela to totiž neměla po albu „Morituri Te Salutant“ vůbec lehké. Fanouškům se deska nelíbila, poukazovali na její vyměklý sound, který se dal očekávat od Dogy (jejíž polovina byla právě v té době v Törru), ale ne od někoho, kdo má na kontě alba jako „Armageddon“ a „Institut klinické smrti“. Bylo třeba situaci uklidnit a proto si Törr, dal pauzu s nahráváním alb, až fanoušci měli strach, že dojde k naplnění Henychových slov o netočení dalších desek. To se nestalo, ale než se na pulty obchodů dostalo album „Tanec svatýho Víta“, přišla kapela v roce 1997 s živým albem s jednoduchým názvem „Live“. Nahrávka nebyla nijak upravována a díky tomu je v ní cítit energie kapely i fanoušků. Album obsahuje osvědčené klasiky, jako například „Armageddon“, „Kladivo na čarodějince“, „Chcípni o kus dál, ale i příspěvky z poslední desky typu „Panoptikum duší“, „Vemeno z hada“ a krylovskou„Morituri te Salutant“. Koncem roku 1999 Törr ještě vyrukoval s dvojdiskem „Gallery“, který obsahuje remastrovanou verzi „Kladiva na čarodějnice“ a prvních třech alb. V táboře kapely to opět začínalo vřít.
V první polovině roku 2000 nastoupil Törr do studia. Výsledek se objevil koncem října a hned bylo na světě pozdvižení. To ovšem nebyla u party kolem Vlasty Henycha neobvyklá věc. Co bylo nečekané, byl sound desky s přeškrtnutým vozíčkářem na obalu. Přestože i na minulých albech Törr zlehka koketoval se zvukovými efekty, v případě „Tance svatýho Víta“ se naplno pustil do víru elektronické hudby, které je tentokrát podřízené celé znění alba. Kvůli tomu Törr do svých angažovali řad nagažovali zvukého mága a zpěváka dávné kapely Dr. Max Pavla Holého, orientujícího se v osmdesátých na sound formací jako Depeche Mode nebo Kraftwerk. Jak se tohle dá sloučit s původním duchem Törru? Devalvován albem „Morituri te salutant“ ten už dávno ležel v prachu…
Dusavá elektronika a hlas Oldy Říhy z Katapultu, to je to první, co praští do uší hned po spuštění desky, jejíž úvod obstará sebestředná skladba „My“. Je to Törr, není to Törr? Jasno je vlastně až z textu. Ten je složen především z názvů starých skladeb, čímž zaručuje kontinuitu s minulostí. Jinak s ní samozřejmě má společného pramálo. Všeprostupující groove jak z dílny Roba Zombieho se zde mísí s bigbítovým refrénem, kde Roman Izaiáš vyřvává slogan: „My jsme Törr a umíme dělat jen randál...“ Přestože tahle skladba definuje to, o čem „Tanec svatýho Víta“ je, o její přesvědčivosti by se dala vést dlouhá polemika. Obzvlášť když následující „Láska až za hrob“ je ještě tanečněji vedená a opatřená skutečně hloupým sloganem „tak kdo tě mrdá, když ne já?“. Myslí tohle kapela skutečně vážně?
Tak zle není celou desku, zajímavější moment se objeví pod názvem „Lolita Twist“. Zde zaujmou vokální linky Izziho zpěvu, který se na rozdíl od úvodních dvou věcí pouští do hrubšího projevu a konečně se ke slovu dostává i tvrdší a trochu rock n`rollovější kytara. Ta udává tempo a poprvé se ukazuje, že i „Tanec svatýho Víta“ bude mít i některé světlejší okamžiky. K těm ale nepatří Henychova industrální „Pravá ruka ďábla“. Skladba to mohla být zajímavá i s pitvořivým vokálním stylem, kdyby až příliš neevokovala tehdy těžce nastupující německé hvězdy Rammstein, což v podání Törru byla jen laciná napodobenina. Zajímavá, futuristicky pojatá „Temná země“ u fanouškm propadla pravděpodobně nejvíce, Törr se v ní až moc dotýkají avantgardy, a zní mnohem více jako Master`s Hammer z období podivného alba „Šlágry“ než jako našlápnutá metalová parta. U mikrofonu opět stojí Henych (což je oproti „Morituri te salutant“ příjemné zjištění), ovšem jeho projev zde nemá s klasickým Henychem nic společného, neboť principál spíše vypráví a deklamuje docela zajímavý temný text.
...už je to tak smutnej fakt vyšla rána, mozek zvlášť oči zvlášť co zbylo z pána
podivná nemoc je náhlá střela, co letí hlavou
už je to tak je to fakt hodil záda, teď už vím teď to znám no to je kláda
Poznávám nechávám zvonit hranou, co prolítlo mu hlavou
Svět zdar, světu mír!
Velkou slabinou alba jsou i jeho texty. „Temná země“ může sloužit jako jedno z mála světlých míst, ale jak vidno z výše uvedené ukázky, hudebně přijatelná a chytlává „Vražda v jižním parku“ ztroskotává na lyrické složce, která je už na míle daleko temný perlám z počátku devadesátých let. Nezbývá, než se dohadovat, jak by si s podobným tématem poradil Šakal… Rozhodně by se celá věc obešla bez otřepané hlášky z tehdy megapopulárního seriálu South Park... Je třeba zdůraznit, že Izziho skandování „Světu zdar, světu mír!“ působí sympatickým dojmem a přesně sedí k lomozícímu elektrospodku. Nejsilnější věcí na desce je ale bezpochyby „Maděra“. Törr v ní samozřejmě textově opět tápe (i když méně než na jiných místech), ale dravá hudební složka, opepřená tolik potřebným kytarovým sólem vyrovnává jakýkoliv nedostatek. Tohle je skutečně moderní a opět nadupaný Törr. Ovšem jedná se jen o jednu z několika málo vlaštovek. Industriální dvojice „Žijem v městě“ a titulní „Tanec svatýho Víta“ s drásající hip-hopovým úvodem nepřesvědčí, jelikož se jedná o chudé kompozice. Nic neříkající ani ne minutová záležitost „Mikrofon“ působí v závěru alba už jen jako zoufalý výkřik do tmy.
...chci bejt víc se mnou a tak nebejt sám, do zubů klacek si honem dám
Než se tu složim a začnu blejt, trochu si skočim a udělam brejk
na držce z koutku mi visí slina, jen bělma svítí a stříká pěna
třesu se v rytmu samby a blues, nečekej zázrak a taky to zkus
skáču jak magor protože musim, život je krásnej a tak to zkusim...
Risk Törru nevyšel ani na podruhé a jeho kredit klesl ještě níž, než po „Morituri te salutant“. Fanoušci, kteří byli v té době ještě dost konzervativní, album nevzali, přestože ze zpětného pohledu se jedná o desku, která mohla mít ve své době silný dopad. Nestalo se. Album neobstálo ani ve zkoušce časem, dnes už působí archaicky a čouhá z něj pokus o trendovost. Je to škoda, využití elektroniky mělo svůj půvab, ovšem Törru se nepovedlo přijít s přesvědčivými skladbami. Mohli se s moderním materiálem vyšvihnout na mezinárodní scénu, ale místo toho „Tanec svatýho Víta“ působí jako promarněná šance. Pro Izziho a Petra Vajdu to znamenalo konec. Oba se vrátili do domovské Dogy, kterou čekal větší úspěch, než se jim kdysi mohlo zdát v řadách Törru. Vlasta Henych byl opět sám… A tak udělal ten nejlogičtější krok, jaký mohl - zpět do sestavy přivedl dávno ztraceného syna Otu Hereše. S ním Törr natočil velice přesvědčivé a silné comebackové album „Made In Hell“, které jej konečně vrátilo na výsluní. Na něm se Henych a Hereš, doplněni o bubeníka Radka Sladkého, hřáli ještě několik let, přestože následující deska „Törritorium“ už neměla sílu svého předchůdce. Rok 2010 přinesl velký rozkol, neboť Sladký a Hereš odmítli do budoucna spolupráci s někdejší českým knížetem temnot a začali psát novou éru Törru bez něho. Ta se vyznačuje pouze průměrnými deskami, bez dávného henychovského charismatu a připomíná (dle řady starých fanoušků) jen tvrdší verzi Alkeholu. A víte co? Ti, co to tvrdí, vlastně mají pravdu...
|
