Lze se od Stryper někdy dočkat změny nebo pokroku? Nějaké pokusy v minulosti byly. Když poprvé zkusili trochu polidštit svůj patetický styl osmdesátých let na albu „Against The Law“ to skončilo komerčním propadákem, byť album samotné bylo stejně kvalitní jako nejprotežovanější díla „Soldiers Under Command“ a „To Hell With The Devil“. Podruhé se na předposledním albu „God Damn Evil“ rozhodli přitvrdit a v úvodní skladbě „Take It To The Cross“ svůj murmur připojil i Matt Bachand z deathmetalových Shadows Fall. Tentokrát se komerční ztráty nesčítaly, protože zaprvé Stryper už nepatřili k těm umělcům, kteří dneska prodávají desky v milionových nákladech a za druhé zbytek alba až tak příliš nevybočil ze zajetých kolejích. Možná tenkrát byla „Take It To The Cross“ trochu přes čáru a sama kapela se jí zalekla. Novinka „Even The Devil Believes“ se totiž úzkostlivě drží formulí, které kapela definovala v osmdesátých letech.
Poprvé se jako právoplatný člen kapely účastnil natáčení basista Perry Richardson, člen kdysi veleúspěšných popmetalistů Firehouse, ovšem na výsledek alba to má vliv pouze zanedbatelný. Vše má totiž pevně v rukou frontman Michael Sweet, který opět na novince demonstruje svůj typický rukopis. Možná ještě více než na albech z uplynulé desetiletky, které Stryper alespoň částečně vrátily do pozice, kterou si kapela kdysi vydobyla. „Even The Devil Believes“ zní totiž jako oslavná reminiscence na osmdesátá léta. Na dobu, kdy se Stryper zaklínali biblickou pasáží Isaiah 53:5 a do davů příznivců žlutočerných kostýmů rozhazovali písmo svaté. Tenkrát byli mladí a kázali křesťanskou filozofii, což je odlišovalo od zbytku glammetalové party z Los Angeles. Jejich pohled na svět se sice dodnes nezměnil, ale vše už berou s nadhledem a vzpomínají na staré časy.
„Even The Devil Believes“ je deska, která nechce honit žádné trendy, ani nemá snahu zalíbit se někomu jinému, než jsou fanoušci kapely. A těm bezesporu kápne do noty, protože představuje křišťálově čistou esenci ryzích Stryper, model rok 1985. Ano, právě k pětatřicet let starému albu „Soldiers Under Command“ má novinka asi nejblíž. Stačí vlastně už ten úderný a rychlý úvod „Blood From Above“, který silně evokuje titulní skladbu ze zmíněné staré desky. Po něm Stryper pokračují (jak bývalo zvykem) spíše ve středním tempu, kladou důraz na silné melodie a stadionové refrény. Letos jich mají v zásobě dostatek a proto se prezentují řadou silných skladeb, které se zajisté stanou stálicemi v koncertním programu, kde občas nahradí léty otřískaný dávný hit typu „Calling On You“. Pokud budeme pátrat po nejvýraznějších skladbách, dostaneme se ke dvojici „Do Unto Others“ a titulní „Even The Devil Believes“. V nich jsou současní Stryper nejsilnější, protože obě skladby (avšak platí to i o zbytku desky) naplnili až po okraj svými typickými melodiemi a kytarovými ingrediencemi. Proto vůbec nevadí trochu úspornější zvuk, v době loudness war je naopak vítaným zpestřením. Není tenký ani slabý, je však dobře čitelný, vyniknou v něm kytarové melodie Sweeta a Oze Foxe i dunivé tóny Richardsonovy baskytary.
Změnou jsou (ale to vlastně už od comebacku) balady. Sám Michael Sweet přiznal, že v minulosti zněl jeho hlas místy až příliš cukrkandlově a touto svou poznámkou mířil právě na pomalé skladby typu „Honestly“ nebo „First Love“. Za jejich neskutečnou patetičnost se dnes předák Stryper už asi trochu stydí a proto jediná skutečná balada na „Even The Devil Believes“, vydařená „This I Pray“ nese poněkud alternativnější nádech, ve kterém úvodní akustická kytara připomene náladu poloviny devadesátých let a její refrénová část má (s trochu fantazie) blízko k překrásné „Lady“ z alba „Against The Law“. Není sice tak hitová, ale přece jen od dávných balad osmdesátých let, ze kterých kapal med z každého tónu, je to rozhodně krok správným směrem. Proto pak lze snadno přejít i méně výrazné kusy „How To Fly“ nebo „Invitation Only“, kde už hravá kytarová linka v refrénu vyvolá spíše úsměv ,než aby posluchače naplnila uměleckým zážitkem.
Novinka je tak deskou typických Stryper. Ze všech postcomebackových alb nejvíce míří do minulosti a hraje tak na jistotu. Stryper pro letošek nejsou tak bombastičtí jako na albu „Fallen“ (vzpomínáte na ten kolosální, nebesko-pekelný úvod „Yahweh“?), ani tak tvrdí jako na „God Damn Evil“. „Even The Devil Believes“ působí trochu usedlejším dojmem, přesto dokáže zasytit lépe než deska minulá.
|
