Pravděpdobně není v posledních letech na poli alternativního či indie rocku větších hvězd a protežovanější kapely, než jsou američtí The Killers, pocházející ze světového epicentra zábavy a hříchu Las Vegas. Přestože uvnitř kapely je v poslední době situace trochu složitá, každé její album je spjaté s velkou mírou očekávání. S kapelou tentokrát nenastoupil do studia její kytarista Dave Keuning, který sice zůstává právoplatným členem The Killers, ovšem jeho přínos v současné době je diskutabilní, přesto to byl on, kdo se v minulých letech zásadním měrou podílel na tvorbě hitů „Mr. Brightside“, „Human“ nebo „Somebody Told Me“. Nejistá je i pozice basisty Marka Stoermera, který v minulosti kapelu opouštěl a opět se do ní vracel. Jeho nástroj pro nové album totiž ve studiu z většiny obstaral producent Jonathan Rado, ovšem Stoermer zase přebral na svá bedra část kytarové práce. Už jste zmateni?
Přitom to u The Killers dlouhá léta vypadalo na idylku. Po počátečním hledání sebe sama se tato kapela jasně vyprofilovala hned na debutovém albu „Hot Fuss“ z roku 2004, díky kterému se z ní stal nejžhavější tip sezóny a dravá štika v amerických hitparádách. Že tento úspěch nebyl náhodný, potvrdila i dvě následující alba „Sam`s Town“ a „Day & Age“, na druhém jmenovaném však kapela svůj styl otočila směrem k tanečnější hudbě, čímž se v podstatě zřekla svých tvrdších rockových kořenů. Úspěchy sice slavila stále, ale starým příznivcům začala blikat varovná kontrolka. Začala doba přehodnocování a deska „Battle Born“ vrátila kapelu k tradičnějšímu zvuku, ovšem v méně přesvědčivém podání. Byla to doba, kdy se spekulovalo nad tím, jestli jsou The Killers pořád živou kapelou nebo už jen uměle udržovaným projektem a mašinou na dolary. I když personální situace je u nich stále nejasná a pochybnosti o jejich důvěryhodnosti přetrvávají, ani staří fanoušci nemohou popřít, že minulá „Wondeful Wonderful“ byla vydařená nahrávka, která sice nedosáhla kreditu nedostižného debutu, ale přece jen posluchače nezklamala. A neděje se tak ani u novinky „Imploding The Mirage“.
Stále je hlavně výtvorem frontmana Brandona Flowerse a producenta Jonathana Rada, amerického multiinstrumentalisty a předáka spolku Foxygen. Přesto se snaží znít jako typičtí The Killers. Na rozdíl třeba od Bon Jovi, ve kterých Jon už prakticky rezignoval na slavnou minulost a točí pod hlavičkou kapely (a spolu s producentským týmem) spíše sólová alba. Na „Imploding The Mirage“ sice lze zaslechnout skladby, které jako kdyby vybočovaly z letitého kontextu a zafungují až na několik opakovaných poslechů, ovšem většina z nich je plná klasikých poznávacích znamení kapely. Flowers a jeho parta zůstávají u osvědčeného zvuku i modelu, desku vystavěli na několika hitech, které doplnili skladbami spíše nenápadnějšího ražení. Obě tváře odhalily na jaře (původně začátkem roku měla vyjít celá deska) dva pilotní singly, z nichž „Caution“, s kytarovým vkladem Lindseyho Buckinghama z Fleetwood Mac je typickou ukázkou hitové preciznosti a vycizelovanosti kapely s rozvernou slokou a velice silným refrénem, „Fire In Bone“ je pak skladba, která album vede temnějším směrem, v němž je blíž ke klubové tanečnější scéně a neútočí se na první signální. Krása skladby, která má v sobě nádech například Lennyho Kravitze nebo Queen z dob alb „Hot Space“ nebo „A Kind Of Magic“, se proto ukazuje až při několikerém poslechu.
Staří fanoušci ocení obě skladby i prezentované polohy, stejně jako sílu několika dalších písní. K těm nejvíce vydařeným můžeme zařadit úvodní „My Own Soul`s Warning“, při níž se The Killers snaží posluchače přesvědčit, že jsou pořád žhavá a hitová kapela. A jde jim to vcelku dobře. K lepší polovině alba patří i zpěvné „Blowback“ a „My God“, kde se si zahostovala představitelka amerického psychedelického folku Weyes Blood. Její příspěvek kapele dodal trochu jiný rozměr a zbavil ji prvoplánovosti. Vydařila se i „Dying Breed“, zprvu nenápadně se rozjíždějící kompozice, která v gradovaném refrénu roste do krásy. Nejsilnějším okamžikem desky se ale jeví titulní skladba, jenž album uzavírá. Ta je jakousi spojnicí všech tváří dosavadní tvorby The Killers a svým slavnostním pojetím opět evokuje ty nejhvězdnější chvilky kapely. Na druhou stranu je na labu i několik méně vydařených skladeb, ke kterým patří Flowersův duet s kanadskou countryovou zpěvačkou k.d. lang v „Lightning Fields“, nebo nenápadná „Running Towards The Place“. Ale čekal snad někdo, že se tahle deska vydaří na sto procent?
Nevydařila a ani není nejlepším dílem The Killers. Pokud bychom měli zařadit „Imploding The Mirage“ v rámci diskografie kapely, stála by někde uprostřed, spolu s minulou „Wonderful Wonderful“. Je lepší než „Battle Born“ a bezpochyby než černý Petr „Day & Age“, ale horší než „Sam`s Town“ a samozřejmě debut „Hot Fuss“. K formě ze začátku kariéry se této kapele bude přibližovat jen velice těžko.
|
