8. května 1995 vybuchla na metalové scéně bomba. Ten den se do éteru dostala skladba „The Last Time“ z připravované (a v té době vlastně už natočené) desky „Draconian Times“. Staří fanoušci prvních alb nevěřícně kroutili hlavou, obdivovatelé „Icon“ prožívali skoro až extatické stavy a hudební kritici po celém světě vytahovali jeden superlativ za druhým. Bylo jasné, že Paradise Lost právě udělali další krok ve své dechberoucí evoluci. Z doom/deathmetalového začarovaného kruhu vystoupili už dávno, ale tentokrát odhodlili i chmurný odér, který dával tajemný esprit dva roky starému albu „Icon“. „The Last Time“ je představila v nové poloze, v níž rezonovaly vlivy gotického rocku osmdesátých let, který pětice z Halifaxu překrásně prokreslovala klasickým heavy metalem. Nálada původního doom metalu zde byla jen ve skoro neslyšitelných náznacích a singl (navíc doplněný coververzí skladby „Walk Away“ od Sister Of Mercy) ukazoval, že v kuchyni kapely se uvařila další velká věc. Tentokrát opatřená ještě větším množstvím silných ingrediencí, než tomu bylo u Paradise Lost dosud zvykem.
Bedlivému zraku skalních fanoušků neunikl fakt, že kapela poprvé ve své historii prodělala personální změnu, neboť sestavu musel opustit bubeník Matthew Archer. Ten byl shledán nejslabším článkem kapely, jeho hra sice vyhovovala potřebám prvních tří alb, ale při tvorbě „Icon“ začínal mít problémy se změnami tempa, přesností a rychlostí. Na jeho místo v relativní tichosti nastoupil mnohem zkušenější Lee Morris, který hrával s kapelou Marshall Law a prožil epizodu s britskými hardrockery Little Angels. Morris se ukázal jako mnohem všestrannější bubeník než Archer a i díky jeho hře se tvorba Paradise Lost stala barvitější a pestřejší. Nejdůležitější však bylo, že „Draconian Times“ opět ukázala další skladatelský růst ústřední dvojice Nick Holmes – Greg Mackintosh.
Mysleli jste si po vydání „Icon“, že kapela tento svůj dosavadní vrchol nemůže překonat? V polovině června 1995 přišel pádný důkaz o tom, že nic není nemožné. Pokud „Icon“ působilo revolučním dojmem, „Draconian Times“ způsobilo ještě větší poprask. Ta čistá krása odkapávající z každého tónu Mackintoshovy kytary, Holmesův už definitivně silný a sebejistý hlas, i nebývalá kompoziční vyzrálost, která z každé skladby na albu dělala malé mistrovské dílo prostě hovoří za vše. Monumentální klavírní úvod „Enchantment“ působí až fatalisticky a už při něm jasně víte, že takové dílo nevychází každý měsíc, ani rok, ani desetiletku. Skladba samotná zní monstrózně a pomalu si vykračuje na obřích nohách bájných kyklopů. Nejvíce perlí samozřejmě Mackintosh, který sází jednu čarokrásnou melodii za druhou a dává hudbě kapely nezměrná křídla. Pestrost je pro „Draconian Times“ to nejsprávnější slovo. Proto po „Enchantment“ kapela udeří na rychlejší notu, „Halloweed Land“ nese názvuky staré tvorby Iron Maiden, zabalené do pochmurného gotického obalu a „The Last Time“ se dotýká hitovosti, takové, o jaké se „As I Die“ nebo dokonce i „True Belief“ mohlo nechat jen zdát.
Tato trojice, otevírající „Draconian Times“, je už dávno zlatým písmem zapsána v historických pramenech, stejně jako kontroverzní doommetalová „Forever Failure“, kterou zdobí samplovaný hlas masového vraha Charlese Mansona. Krok možná trochu laciný (vzpomeňme si, jaký poprask vyvolala připomínka tohoto doživotního vězně na albu Guns N`Roses „The Spaghetti Incident?“), ale do kontextu desky náramně pasující. I drobnost, jakou je Mansonův hlas, podtrhuje stísněnou atmosféru, spojenou se skoro až andělskými zvuky, linoucími se ze všech skladeb. I díky tomu působí „Draconian Times“ jako biblický souboj světla a tmy. Je jedno, zda kapela nasadí rychlejší krok ve zmíněných „Halloweed Land“, „The Last Time“, či v „Once Solemn“ či „Shadowking“, pořád je tu ten znepokojující temný prvek, vyvěrající z kompozic „Elusive Cure“ či „Yearn Of Change“, kde si Mackintosh pohrává s tóny, vrství je na sebe a nakonec úhledně složí do dalších neobyčejných kompozic.
Přestože by se mohlo zdát, že skladby z druhé poloviny alba stojí trochu ve stínu předchozích kompozic, rozhodně tomu tak není. Na této desce totiž není slabé místo. Jsou to právě věci jako „Elusive Cure“, „Yearn Of Change“, „Shades Of God“, „Hands Of Reason“, „I See Your Face“ či závěrečná paráda „Jaded“, pomyslně svým zmučeně pomalým tempem a temnou podzimní náladou uzavírající ve sklíčeném duchu celé album (úplně cítíte jak v ranní husté mlze padá listí ze stromů…), ze kterých se skládá úplná mozaika tohoto slavného počinu. Bez jediné skladby by „Draconian Times“ nebyla úplná, jen ona dokonalá symbióza všech dvanácti položek dává dohromady strhující desku, která dokáže posluchače naplnit zážitkem ze samotné hudby i po dlouhých letech.
Dnes už víme, že právě na „Draconian Times“ Paradise Lost zažili svůj definitivní vrchol. Tohle album stojí nad vším, co tahle parta z Halifaxu kdykoliv předtím i potom udělala. Tady do sebe zapadalo vše dokonale. Byla tu metalová hutnost, odlesk starých doommetalových časů, gotická temnota, ale i písničkovější ráz skladeb a hitovost. I díky tomu se „Draconian Times“ stalo velice úspěšnou deskou, která ukázala cestu mnoha dalším spolkům. Na evropské scéně nebylo v té době větší kapely, která by nebyla spjata s osmdesátými lety, než právě Paradise Lost. Navíc „Draconian Times“ se tehdy stalo dokonalým soundtrackem k sychravému podzimu roku 1995...
|
