V táboře dávných představitelů Nové vlny britského heavy metalu Tygers Of Pan Tang se děje v současnosti mnoho věcí. Ještě to není ani rok, co kapela přišla s novým albem „Ritual“ a už oznámila reedici osm let staré desky „Ambush“, stejně tak potvrdila překvapivý odchod kytaristy Michaela Crystala. Navíc v současné době pracuje na další nové desce. To byly také důvody, proč vyzpovídat kytaristu a jediného zakládajícího člena formace Robba Weira. Ten je typickým příkladem anglického gentlemana, který se hned na začátek rozhovoru zajímal, jak vypadá v České republice situace s koronovirovou pandemií a jaká je vůbec ve společnosti nálada. O tomto tématu ale následující rozhovor není, protože jak současnost, tak minulost u Tygers Of Pan Tang je natolik zajímavá, že nebylo třeba ztrácet čas rozbory společenské a politické situace.
Jaká je v současnosti situace u Tygers Of Pan Tang, kdy vás opustil kytarista Michael Crystal. Máte za něho už náhradu?
Když Michael opustil kapelu, měli jsme vyhlédnutou náhradu, ale bohužel to nějak nedopadlo. Udělali jsme tedy konkurz, na který se přihlásily stovky lidí. Teď už máme úžasnou náhradu za Michaela, ale ještě není čas oznámit jméno. Stane se to ale brzy.
Aktuálně znovu vydáváte osm let staré album „Ambush“. Proč jste se rozhodli právě pro tuhle desku?
„Ambush“ se už nedá nějakou dobu koupit a bylo mimo licenci. Nyní chce ale naše nahrávací společnost Target Records chce tuto desku zlicencovat, stejně jako další naše stará alba, která se budou znovu vydávat. „Ambush“ je první z nich, první z mnoha, co vyjde s novým bookletem a bonusovými skladbami.
Jaký je rozdíl mezi původním vydáním „Ambush“ a jeho novou verzí?
Nová verze „Ambush“ byla remasterována a zní mnohem lépe, má nový booklet se všemi původními kresbami pro každou skladbu zvlášť a čtyři bonusové věci, takže je toho docela dost. Také budeme vydávat omezený počet oranžových LP desek.
Pracoval s vámi na novém vydání kytarista Dean Robertson, který hrál na původním verzi?
Ne. Ale myslím si, že je potěšen, že si lidé můžou desku znovu pořídit, když už nebyla k dispozici.
Vaše poslední album „Ritual“ vyšlo v loňském roce. Věnujete se v současné době psaní materiálu na další desku?
Samozřejmě, věnujeme. Během těch karantén jsem napsal více než pětadvacet nápadů na nové album a na těch budeme pracovat s kapelou a samozřejmě i s naším novým kytaristou.
Splnil „Ritual“ podle tebe očekávání nebo bys na této desce něco změnil?
Myslím si, že „Ritual“ je skvělá nahrávka a rád bych poděkoval Mickovi (Crystalovi) za jeho tvrdou práci při formování zvuku. Vznikl z toho ten pravý tygersovský hardrockový feeling.
Pojďme se podívat na dlouhou kariéru Tygers Of Pan Tang. Cítíte i v současnosti příslušnost k Nové vlně britského heavy metalu, ke které jste v začátcích patřili?
My patříme každému, kdo nás chce poslouchat. NWOBHM je stále do značné míry součást naší historie, to, odkud jsme vzešli. Ale čas jde dál, stejně jako hudba. Jsou tu nové technologie, které musíš co nejlépe používat, aby to vyhovovalo cestě hudebního průmyslu. Myslím, že Tygers se to daří velmi dobře a že naše hudba je stále lepší a lepší. Počkejte, až uslyšíte nové věci.
Když jste vydávali v roce 1980 debut „Wild Cat“, měli jste stejnou pozici jako například Iron Maiden nebo Def Leppard, jenže brzy jste změnili zpěváka. Proč odešel Jess Cox?
Jess najednou viděl příležitost dělat v hudebním průmyslu další věci, tak chtěl naskočit na tu vlnu. My jsme ho ale nahradili fantastickým Jonem Deverillem, který měl obrovský hlasový rozsah a dal nám tak zcela nový zvuk.
Po „Wild Cat“ jste začali trochu měnit styl a váš zvuk byl více hardrockový. Měl na to vliv právě nový zpěvák Jon Deverill?
Nejen on. Když se Jon přidal k naší kapele, stejně jako kytarista John Sykes, naše psaní písní se skutečně rozběhlo trochu jiným směrem, kterým jsme se chtěli vydat. Trochu se posunout. Vznikl takový Tygers hard rock n`roll.
Největší úspěch jste zažili s albem „The Cage“, které se už hodně orientovalo na hard rock či pop metal. Chtěli jste se skladbami „Paris By Air“, „Lonely At The Top“ nebo „Letter From L.A.“ dobýt americký trh?
Myslím, že to byl plán naší nahrávací společnosti. To oni dělají takové věci. Abych ale byl upřímný, nesnášel jsem dělat coververze nebo hrát skladby jiných autorů, když jsme měli osvědčené vlastní věci ve vlastním stylu, které jsme tvořili na deskách „Wild Cat“ a „Spellbound“.
To byl ten důvod, proč jsi kapelu po „The Cage“ opustil?
To ani ne. Na konci roku 1982 se náš management domníval, že už nás nemůže dál posunout k úspěchu, takže se to všechno rozpadlo. Byla to pro nás velká rána, ze které jsme se už nikdy nezotavili. Snažili jsme se získat jinou manažerskou společnost, ale to se nakonec nestalo. V roce 1983 se proto kapela poprvé rozpadla.
Tygers Of Pan Tang ale pak znovu v letech 1985 až 1987 fungovali jako glam metalová kapela,. Proč jsi tehdy nebyl její součástí?
To opravdu už nebyla moje věc! V té době jsem opustil hudební průmysl, byl jsem ze všeho rozčarovaný. Prodal jsem dokonce své vybavení a pokusil jsem se zapomenout na rock n`roll. Ale nemohl jsem!
A co devadesátá léta, kdy Tygers Of Pan Tang nefungovali, hrál jsi někde v té době?
Ne, z hudebního průmyslu jsem úplně odešel...
Proč došlo v roce 1999 ke comebacku na festivalu Wacken Open Air?
Tenkrát mi zavolal Jess s dotazem, jeslti bych neměl zájem dát Tygers pro tento festival znovu dohromady. Jess znal promotéry, kteří se ho ptali, jestli by se Tygers refromovali pro tuto jednu show. Já jsem asi tak v jedné sekundě zakřičel: „Ano, udělejme to!“ a položil jsem telefon. Potíž byla v tom, že jsem znovu musel nakoupit zesilovače a kytary (smích).
Po comebacku v kapele opět nezůstal zpěvák Jess Cox. Proč odešel tentokrát a proč součástí reunionu nebyl Jon Deverill?
Všechno koordinoval Jess. Řekl mi, že se zeptal jak Jona Deverilla, ale i Rockyho Lawse, Briana Dicka a Johna Sykese, ale všichni měli své jiné závazky, kvůli kterým neměli čas na zkoušky.
Nechtěl jsi ty sám oslovit další bývalé členy kapely, jako zmíněného basistu Rockyho Lawse, bubeníka Briana Dicka, kytaristu Freda Pursera nebo dokonce Johna Sykese?
Já si původně myslel, že tam budou všichni, byl jsem o tom přesvědčen a tak jsem to taky pochopil. Když jsem ale pak přišel na zkoušku, byl jsem tam jen já a Jess a tři najatí muzikanti. Ti chlapi byli sice fantastičtí hudebníci, ale já si myslel, že se sejde dohromady původní kapela.
Myslíš, že se Tygers Of Pan Tang alby v novém miléniu přibližují spíše období „Wild Cat“ nebo dobám hardrockovějších alb?
Ne, to ne… Naše nová alba jsou pořád ti staří Tygers, ale s moderním nádechem, většími producentskými zkušenostmi a velmi kvalitními muzikantskými výkony.
V reedicích jste připomněli desky „Wild Cat“, „Spellbound“, „Crazy Nights“ a aktuálně i „Ambush“. Proč ještě nedošlo na „The Cage“?
Prostě na to ještě nebyl čas. Ale příští rok se chystáme nahrávat „Cage Sessions“, což bude EP s pěti nebo šesti skladbami, ve stejném formátu, jako byly předchozí tři reedice.
Váš zpěvák Jacopo Meille se v současnosti stal členem kapely Sainted Sinners. Nebude to mít vliv na jeho působení v Tygers Of Pan Tang?
To určitě ne. Pro Jacka jsou jasnou prioritou Tygers a já jsem tomu velmi rád. Protože on je tím klenotem na tygří koruně.
Dovedeš si představit, že se ještě někdy na pódiu sejde některá starší sestava kapely? Která by to mohla být?
Bohužel to se rozhodně nikdy nestane. Ale třeba John Sykes slíbil, že se za námi v budoucnu někdy zastaví a zajamujeme si. Fred Purser si s námi zahrál nedávno, když natočil sólo do skladby „Don`t Touch Me There“, což je B strana singlu „White Lines“ z „Ritual“.
|
