Raven jsou staří sympaťáci a skuteční dělníci heavy metalu. Spolu se Saxon (teď se nebudeme bavit o špičkách stylu Iron Maiden nebo Judas Priest) jsou pravděpodobně jedinou kapelou, která svou činnost od dob Nové vlny britského heavy metalu nikdy nepřerušila, a na rozdíl od party Biffa Byforda hraje v prakticky ustáleném složení kolem bratrů Johna a Marka Gallagherových. Postihla je sice nemilá výměna bubeníka, neboť dlouholetého člena Joea Hasselvandera postihl před časem infarkt a nebyl schopný v hudební kariéře dál pokračovat, ale Raven vždycky stáli na výkonech zmíněné bratrské dvojice. Ta hbitě Hasselvandera nahradila mladým Američanem Mikem Hellerem, který si udělal jméno zejména svým působením v řadách Fear Factory a díky svému mládí (v době vydání debutu Raven „Rock Until You Drop“ ještě ani nebyl na světě) měl do britské legendy vnést novou energii.
Může to působit jako srážka dvou světů. Mladý hráč, dosud se prezentující rozličnou škálou stylů od jazz rocku, přes industrál až po technický death metal, nastoupí do kapely, jež se definovala před čtyřiceti lety čistým heavy metalem s příchutí hard rocku a speedu. Jenže Heller je natolik všestraný muzikant, že rozhodně nemá problém s tím nastoupit do jakékoliv kapely. Spokojeni jsou s ním bratři Gallagherové, kteří tvrdí, že (s úctou k Hasselvanderovi) Heller dokázal kapelu. která na hudební scéně oba působí už od první poloviny sedmdesátých let, vybičovat až k mladickým výkonům. Za tu dobu mají Raven za sebou pionýrské období Nové vlny britského heavy metalu, během kterého s alby „All For One“ či „Stay Hard“ ovlivnili i rodící se thrashovou omladinu ze Spojených států, trochu nepochopitelné koketérie s hair metalem, kajícný návrat ke kořenům a nakonec i vyrovnané desky z pozdního období jejich tvorby. Čekat od nich něco nového lze sice jen těžko, ale přece jen novinka „Metal City“ může být jejich (dalším) novým začátkem.
„Nové album se dá označit jako ideální pro jedenadvacáté století. Skladby jsou silnější, jejich melodie taky, ale stále v sobě máme dávnou divokost,“ řekl John Gallagher a jako kdyby tím chtěl definovat úvodní skladbu nové desky „The Power“. Raven v ní jsou skutečně jako pokropeni živou vodou. Mlátička Heller je žene kupředu, kytara Marka Gallaghera osciluje někde na pomezí klasického heavy metalu a thrashe, a John Gallagher předvádí nasupený výkon, nebojí se zuřivějších poloh ani obrovsky vysokých výkřiků. Tohle jsou Raven pro jednadvacáté století v té nejlepší možné formě. Silný úvod desky pokračuje s „Top Of The Mountain“, hnané opět ve vysokých obrátkách, v nichž se nezapomíná na melodické nápady, které z refrénu dělají jedno z nejlepších míst desky. Že by skutečně Raven natočili další klasiku své diskografie?
Bohužel ne. Po skvělé úvodní dvojici se album začne drolit. Všechno začíná zbytečně překombinovanou „Human Race“, což mohla být třetí perla do úvodu desky. Kapela v ní mění tvář (což by nevadilo), jede více v thrashových kolejích s temnou atmosférou, ale skladbu naprosto pohřbívá melodicky podivný refrén, v němž se Heller utrhl z řetězu a spustil salvu kopáků, která by se hodily mnohem více k Fear Factory (nebo k Mayhem, protože vliv Hellhammera je zde slyšitelný), ale z „Human Race“ dělá jakéhosi kočkopsa. Po ní se už Raven ke strhující formě začátku alba nevrátí. Titulní „Metal City“ a následující „Battlescared“ má slušné melodické nápady, ovšem tyto skladby už nejsou napěchovány takovým množstvím energie. Nezafunguje ani ambiciózní závěrečná „When Worlds Collide“, která mohla být výbornou epickou kompozicí, k zemi ji však sráží naprosto nefunkční refrén. Na druhou stranu esenci klasických Raven, hnaných dopředu mladou dravou energií, ukazují velmi slušné skladby „Motorheadin`“ a „Break“, ve kterých kapela opět působí (za drobného vpuštění thrashmetalových vlivů) jako pokropená živou vodou. Ovšem ani v těchto skladbách, ač se o to kapela snaží seč může, se nekoná něco takového, jako v „The Power“ a „Top Of The Mountain“.
Raven tak předložili klasickou desku nového tisíciletí. Přestože tentokrát má více energie než předchozí „Extermination“, opět zde není tolik stěžejních momentů jako na jejich nejlepších deskách z osmdesátých let. Ale oddaný fanoušek bude dozajista znovu spokojen, čímž vlastně kapela splnila svůj cíl.
|
