„Ten film změnil celý můj pohled na hudbu,“ řekl nedávno Richard Colson Baker, a.k.a. Machine Gun Kelly, na konto loňského snímku „The Dirt“, zábavně-šokující biografie Mötley Crüe, kde si zahrál bubeníka Tommyho Lee. Sám Machine Gun Kelly je už dlouhá léta aktivním muzikantem, ale rockovou obcí spíše ignorovaným. Na svém osm let starém debutu „Lace Up“ představil čistě hip-hopové dílo, což mu sice vyneslo uznání u fanoušků tohoto stylu, ale pravověrné rockery nutilo spíš vrhnout do igeliťáku. Jenže teď je rok 2020 a věci se změnily skoro k nepoznání. Kelly má za sebou zmíněnou roli bijce Tommyho Lee, přičichnutí ke světu heavy metalu a od loňska dokonce spolupracuje s bubeníkem Blink-182 Travisem Barkerem, který se pro jeho aktuální tvorbu stal až nepostradatelným.
Zpráva, že Machine Gun Kelly vydá rockovou desku, způsobila pozdvižení. Že by na trh vrhl klon Mötley Crüe se snad ani čekat nedalo, ale spolupráce s Barkerem naznačovala, že se tentokrát skutečně zapnou kytary a jejich zvuk bude pro novinku stěžejní, ne jako u minulé „Hotel Diablo“, kde sice jisté koketérie s rockovým světem proběhly, ovšem Kelly se na ní stále nedokázal zbavit rapových manýrů. Ty jsou dnes nadobro minulostí. Seznamte se s novým Machine Gun Kellym, punkovým rebelem z pětihvězdičkových hotelů. Ano, „Tickets To My Downfall“ je punková deska, která ovšem nemá s původním punkovým duchem skoro nic společného. Těžko dnes vidět Kellyho jako nového Johnnyho Rottena, Johnnyho Thunderse nebo Joeye Ramonea, protože trend velí trochu jinak. „Tickets To My Downfall“ má blízko ke světu Blink-182. K navoněnému a úzkostlivě čistému druhu punku pro diváky filmu Prci prci prcičky…
Největším problémem „Tickets To My Downfall“ je fakt, že je to bezpečná deska, produkt dnešní konzumní doby. Drsného punkera z Kellyho totiž neudělá role Tommyho Lee, protože dávný životní styl Mötley Crüe se dnes nenosí, neudělá to z něho ani póza s růžovou kytarou na obalu desky. Kelly je totiž v podstatě hodný chlapec, což je z jeho novinky slyšet. Kytary v úvodní „Downfall“ rezonují přesně tak, jak se od neopunkové desky čeká, Kelly připojuje chytlavé popěvky a všechno je jakoby na svém místě. Rychlé písně, hrané ve svižném punkovém duchu typu „Kiss Kiss“, „Concert For Aliens“, „Bloody Valentine“ nebo „WWIII“ by chtěly rebelovat, ovšem rozmělňují se v typickém stylu Blink-182 posledních deseti let. Mají sice kvalitní a zapamatovatelné melodie, ale chybí jim pocit odžití a uvěřitelnost, což byl u punku vždy důležitý aspekt.
V dnešní době se sice hraje podle jiných karet, ale základ by měl zůstat stejný. Punk byl vždy o nebezpečí a pachu sebedestruktivity, což tahle deska prostě nemá ani v těch nejlepších věcech, kterými jsou (ještě společně s „Jawbreaker“, „Lonely“ a „Kiss Kiss“) výše zmíněné skladby. Tam je Kelly aspoň svěží, předkládá rychlejší tempa a tepe energií, což se ale na řadě jiných míst neděje. Největším problémem jsou skladby, kde hostují rozliční umělci a otěže až tak pevně nedrží Kelly s Barkerem. V „My Ex`s Best Friend“ se ozývá rapová minulost, ostře kontrastující s neopunkovým zbytkem alba, navíc umocněná přítomností dalšího amerického prominentního rappera Blackbearda, což je vlastně totožný případ jako „All I Know“ (zde Blackbearda vystřídal další rapper Trippie Redd) nebo „Nothing Inside“ s portorikánským hip-hoperem Ianem Diorrem. Jediným vydařeným místem, které narušuje soudržné duo Kelly-Barker, je „Forget Me Too“, kde vklad mladé popové zpěvačky Halsey působí osvěžujícím dojmem.
Machine Gun Kelly nepřesvědčil. Zajisté bude šokovat své staré fanoušky, kteří na „Tickets To My Downfall“ pravděpodobně neuslyší. S tímto albem nejsnáz dokáže přesvědčit fanoušky Blink-182, ovšem je otázka, zda je tvorba „bývalého“ rappera bude zajímat. Ovšem stejně jako poslední album „blinků“ „Nine“, je i „Tickets To My Downfall“ klasickým prefabrikátem dnešní doby, který se tváří jako punk rock, ale přitom s ním toho moc společného nemá.
|
