Občas to fanoušci s kanadskými deathmetalisty Kataklysm nemají lehké. Vždyť si vzpomeňme na konec devadesátých let, kdy po výstavních kusech smrtícího kovu „Sorcery“ a „Temple Of Knownledge“, přišli s albem „Victims Of This Fallen World“, kde koketovali s tehdy moderním hardcorem, ač šmrncnutým starou deathmetalovou hnilobou. Tehdy z toho byl slušný poprask a kapele šly akcie sakra dolů. Co na tom, že se znovu vrátila k původnímu death metalu, což korunovala výtečným albem „In The Arms Of Devastation“, když posléze udělala další úkrok stranou a na následujícím počinu „Prevail“ zabrousila spíše do melodických vod. Už se čekalo, že tento obrat (byť menší než v devadesátých letech) bude pro Kataklysm konečný. Chyba lávky…
„Připadalo nám, že jsme ze sebe na posledním albu „Meditations“ nevydali všechno. Chtěli jsme teď prozkoumat naše další možnosti a proto jsme začali zkoušet nové postupy,“ řekl před vydáním alba zpěvák Maurizio Iacono, společně s kytaristou Jean-François Dagenaisem hlavní tvůrčí mozek kapely. Kanaďané se spojili s britským producentem Colinem Richardsonem, který v minulosti tvořil milníky diskografií Slipknot, Fear Factory, Machine Head nebo Bullet For My Valentine, což mělo jednoduchý důvod – znovu zmodernizovat už trochu zavánějící sound kapely. Jako kdyby si Iacono a spol. řekli, že nové války se starými zbraněmi už nemohou vyhrát. Proto bude „Unconquered“ dalším kontroverzním albem v diskografii Kataklysm. Nebude se sice konat taková revoluce jako v případě „Victims Of This Fallen World“, po níž ze strany fanoušků lítaly plivance a štěkavé fucky, ovšem „Unconquered“ je rozhodně přelomové dílo. Je otázka, jestli v dobrém slova smyslu.
Deathmetalový aspekt byl zachován. Ten už je dán vokálem Maurizia Iacona, ač se tento na novince snaží vymanit ze sevření záhrobního murmuru a posunout se spíše ke štěkavému výrazu groove metalových či deathcorových zpěváků. Hudba samotná je pak brutálnější, než Kataklysm předváděli na minulých albech, ať už se jednalo o minulou „Meditations“ nebo dřívější kousky z předchozích deseti let. Melodie zmizely. Objevují se jen v náznacích a jejich místo nahrazuje místy až přes čáru hraná brutalita. Zvuk rovněž zhrubnul. Je tvrdší, podle pravidel současné doby vyčištěnější a hlasitější. Tím kapela ztrácí ze své originality, ale zase nabízí krmivo pro fanoušky, kteří už dlouhá léta volali po tvrdším soundu. Ten posun směrem k deathcorovému ražení je hmatatelný už v úvodním ataku „The Killshot“. Kataklysm v něm rozjíždějí skutečně bezprecedentní řežbu, ze které je ovšem cítit snaha zalíbit se mladšímu publiku.
„Cut Me Down“ nebo „Underneath The Scars“ jsou tradičnější kousky, prvně jmenovaná připomene chvilky melodického death metalu, ovšem druhá (ač hraná po starém způsobu) sound obohacuje o moderní breakdowny, což je cesta skutečně odvážná. Znovu je však třeba položit si otázku, jestli mají Kataklysm zapotřebí podobné experimenty, když jim to člověk (pokolikáté už v jejich kariéře?) těžko uvěří. Sice jen milovník starých pořádků by byl rád, kdyby kapela neustále točila variace na „Temple Of Knownledge“ nebo „In The Arms Of Devastation“, ale zde ta snaha o určitou trendovost je spíše na škodu věci. Možná nejdále v tomto směru jde „The Way Back Home“, kde přes uši doslova praští skákavé hardcorové tempo, v němž zanikají i jinak výborné melodické vyhrávky Dagenaisovy kytary. Veškeré melodie jsou tím znovu zadupávány do země a nad vším opět ční brutálně znásilněný zvuk. Ten sice dominuje i v „Icarus Falling“, ovšem v tomto případě kapela trochu ubrala nohu z plynu, ozvláštnila svůj výraz klavírem a nabídla tak pestrou skladbu, která je jednoznačným vrcholem alba. Ovšem téměř ojedinělým.
Co tedy s „Unconquered“? Bezesporu rozdělí fanoušky opět na dva tábory. Na jednu stranu Kataklysm nelze upřít snaha posunout svůj výraz dál a přizpůsobit jej moderní době. To je samo o sobě chválihodné. Ovšem forma, kterou Kataklysm předkládají, je už o trochu horší. Navíc, ať si muzikanti v promomateriálech tvrdí co chtějí, tentokrát jako kdyby skladatelská studnice kapely poněkud vysychala.
|
