Každá deska norských Enslaved je zárukou kvality. Ano, zní to jako nejotřepanější klišé světa, avšak jejich neuvěřitelná stálost zajišťuje, aby tomu opravdu tak bylo. Od původního blackmetalového hýření si kapela prošla značným vývojem, avšak stále se vášnivě a ráda ohlíží zpět. Sestava zaznamenává jednu výraznou změnu, po bubeníkovi Catovi na stoličku usedl dlouholetý kapelní producent Iver Sandøy. O výraznou změnu se jedná z toho důvodu, že Iver je obdařený i pěkným hlasovým fondem, kterého Enslaved na svém již patnáctém albu „Utgard“ chytře vyžívají. Krom toho se tu čistého zpěvu netradičně ujímá ještě někdo další…
V bohaté diskografii Enslaved zaujímá „Utgard“ hned po „Blodhemn“ (1998) druhé místo coby nejkratší album kapely a oproti předchozímu „E“ se celková stopáž zkrátila o více jak čtvrt hodinu, což přispělo k lepší posluchačské přístupnosti a k podstatně přímočařejším skladbám. Protože nová kolekce rychleji odkrývá jádro věci a posluchač se k tomu podstatnému dostává snadněji, není nutné tolik vyčkávat a pátrat. Této změny se dalo všimnout už u předem uvolněných skladeb „Homebound“ a „Jettegryta“, k nimž pánové natočili videoklipy, přičemž ten k „Jettegryta“ s krásnými záběry magické islandské přírody je obzvlášť působivý a magický. V obou případech se okamžitě a nekompromisně ocitáme pod intenzivním náporem drtících kytar a Grutleho naléhavých štěrkovitých řevů, které jsou obklopeny lahodně potemnělou atmosférou. „Jettegryta“ (a nejenom ta) navíc překvapuje tím, že si Grutle – u nějž jsme zvyklí převážně jen na blackový vokál – bere na starost i hlavní čistě zpívanou refrénovou pasáž.
Od předchozího alba „E“ se Grutleho hlasovým protějškem stal po odchodu Herbranda Larsena mladý klávesák Håkon Vinje a jeho jemný hlásek plný povznesenosti. Nyní se navíc k tomuto a Grutleho (vedle jeho blackového projevu) daleko zemitějšímu čistému zpěvu přidává zpívající bubeník Iver. Opravdu parádní na tom je skutečnost, že každý z nich je úplně jiný a velmi osobitý; k Håkonově jemné povznesenosti a Grutleho znepokojivé zlověstnosti v growlingu a skálopevné neoblomnosti ve zpěvu čistém teď ještě přibyl další čistý zpěv, který je níže položený než ten Håkonův, avšak vzletnější než ten Grutleho. Báječný vokální koncentrát nabízí hned otvírák „Fires in the Dark“, jehož úvod Enslaved ověnčili čarovným vikinským chorálem, a právě díky pestrému obsahu skladba uteče jako voda, aniž by se posluchač stačil dosyta pokochat vším, co položka nabízí. Navíc závěr přichází poněkud nečekaně a budí dojem, že – ač celá věc trvá šest minut – je její délka neúnosně krátká.
To, že se v srdcích těchto Norů stále najde místo pro původní blackmetalovou vášeň, ukazuje (stejně jako se dělo na předchůdci „E“ ve skladbě „Storm Son“) výborná „Jettegryta“, která svým zlověstným riffem, skvělými blackovými ponory a Grutleho perfektními vokály uspokojivě nakopává zadek a stává se jedním z nejlepších kousků od Enslaved vůbec. Příznivce psychedeličtěji laděné tváře Enslaved potěší synth-rocková „Urjotun“, ta zaujme svým avantgardním pojetím a dost možná i podivným ústředním klávesovým motivem, připomínajícím starou počítačovou hru. O několik generací zpět a na místo, kde se píše Grutleho rodinná historie, nás odnese starý norský dialekt užitý v prologu „Utgardr“. Posmutnělý refrén v „Flight of Thought and Memory“, hymnická kytara v jinak tanečním rytmu rozverné „Sequence“ nebo nádherné kolébavé kytarové sólo uprostřed „Homebound“ zase vyvolávají příjemnou činnost emočních vln severské melancholie, jež s právě probíhajícím podzimním obdobím tvoří nerozlučnou dvojici.
Mýtický svět Útgard obývají obři a bohové s Ásgardu nad ním nemají žádnou kontrolu, a tak by leckdo řekl, že lyricky se nové album bude točit kolem mytologických příběhů, o ty ale úplně tak nejde. Útgard zde spíše znamená metaforu pro harmonii mezi zavedeným řádem a chaosem, stejně jako pro sjednocení světlé a stinné stránky v nás samých, přičemž nás učí to, abychom s tou stinnou stránkou dokázali pracovat a nenechali ji ovládnout naše já, aniž bychom si to uvědomovali.
Elitní Norové z Bergenu jsou po několika stylisticky podobných albech opět přímočaří a na rozdíl od předchozích alb na to nejlepší a nejzásadnější dlouho nečekají. Nyní se jejich vyspělá umírněnost a vyklidněnost parádně pere s energickou dravostí a dá se říct, že i netrpělivostí. Zdá se, že s novou posilou za mikrofonem a bicími Enslaved dostali chuť světu znovu dokazovat, co v nich vězí.
|
