„Nesnášel jsem kapely jako Marillion, o kterých se tvrdilo, že je to metal, přitom to žádný metal nebyl,“ řekl kdysi dávno jeden metalový fanatik a definoval tím postoj kovaných metalistů k britské progrockové legendě, která byla pravidelně řazena na různé stylové kompilace po bok Iron Maiden, W.A.S.P., či Motörhead. Ani jejich dávný a stále ikonický frontman Derek William Dick, zkráceně vždy zvaný Fish, nebyl typickým prototypem heavymetalového zpěváka jako Bruce Dickinson nebo Rob Halford. Nikdy jí však být nechtěl. Už v dětství se totiž vzhlédl ve vzletných tónech progresivního rocku začátku sedmdesátých let a když na konci téže dekády začal s muzicírováním, bylo o jeho osudu rozhodnuto. V roce 1981 se přidal k rodícím se Marillion, kteří se brzy stali pro řadu fanoušků dobrou alternativou vůči kapelám Nové vlny britského heavy metalu. Díru do světa udělali debutovou deskou „Script For A Jester`s Tear“, která z Fishe a jeho spoluhráčů udělala hvězdy. Začala tak krátká, ale vyčerpávající jízda osmdesátými lety, kdy Fish natočil s Marillion čtyři ceněné desky. Na turné k té čtvrté („Clutching At Straws“) už ovšem mlel z posledního a nakonec mu nezbylo nic jiného, než dát Marillion vale. Každý jeho nástupce to pak měl těžké, protože Fish byl rozpoznatelný originál, který nelze jen tak nahradit.
Marillion si dál žili svým životem a většina jejich desek se setkala s dobrým ohlasem a Fish, po drobném zotavení z divokých osmdesátých let, nastartoval v roce 1990 sólovou dráhu albem „Vigil In A Wilderness Of Mirrors“. Bylo o něco niternější, kopmpozičně uhlazenější a měkčí než díla s Marillion, ale dokonale ukázalo, čeho se fanoušci od Fishe v dalších letech dočkají. Postupem let se sice zbavil popovější stránky a progrockový vodící aspekt v jeho tvorbě zůstal stále dominantní. Dnes má Fish na svém kontě už jedenáct sólovek a spokojeně si libuje ve své tvorbě, v níž jej neopouští ambice tvořit velká rocková alba. Takové předkládá i aktuálně pod názvem „Weltschmerz“, se kterým se vrací na scénu po sedmi letech, což je celkově jeho nejdelší tvůrčí pauza. Naštěstí se ale na něho nezapomnělo.
Fanouškům jako kdyby se chtěl tento jedenašedesátiletý muzikant za dlouhé čekání ospravedlnit a proto předkládá bezmála hodinu a půl dlouhý materiál, který se tváří jako jeho nejvíce ambiciózní dílo. Posluchače vrací do doby rozmáchlých prog nebo artrockových kompozic, do let, kdy svá nejlepší díla do světa vypouštěly kapely jako Genesis, Yes, Pink Floyd nebo David Bowie. Tato alba vyžadovala dlouhý a soustředěný poslech, a vyžaduje to i „Weltschmerz“. I při své délce si jej však dokáže zjednat. Z Fishe i po dlouhých letech totiž vyzařuje onen zvlášní magnetismus, který z něj kdysi udělal hvězdu. Vždy se o něm mluvilo jako o velkém umělci a vizionářovi, jenž dokáže rozzářit i zdánlivě průměrnou skladbu a ti, kteří jej tímto přívlastkem častovali, měli pravdu.
I na „Weltschmerz“ totiž Fish ukazuje svého skladatelského ducha a předkládá hloubavé, rozvážné dílo, které demonstruje, s jakou grácií umí stárnout. Mladické nadšení a energičnost ustupují ve prospěch přemýšlivějších kompozic, v nichž Fish zabíhá skoro až do autobiografických témat, o nichž hovoří se zkušeností a životním nadhledem. A hudba na „Weltschmerz“ zní jako soundtrack k těmto prožitkům. I kvůli tomu můžeme mluvit o Fishově nejvyspělejším díle, v němž se potkává úvodní mohutná rocková kompozice „Grace Of God“ s mnohem intimnějšími chvilkami, do nichž se Fish noří v následujících minutách. Jako zářný příklad jsou zde zadumanější „Garden Of Rememberance“, „Little Man What Now?“ nebo gradovaná „Rose Of Damascus“, ve které si Fish samozřejmě neodpustil orientální motivy, kouzlící přednádherné melodické ornamenty a harmonie. Zpěvák ale moc dobře ví, že je třeba tyto intimnější a jemnější skladby proložit svižnějšími kompozicemi, protože bez nich by se z „Weltschmerz“ stala neuposlouchatelná uspávací nahrávka. Proto jsou tady „Walking On Eggshells“, dotýkající se až světa novoromatismu začátku osmdesátých let, nebo rozjuchaná „This Party`s Over“, kde dominující melodickou linku přebírají motivy klasické irské hudby a duch rozverné pijácké selanky. Zmíněné hudební tváře Fish namíchal velice uvážlivě s citlivě přesným dávkováním.
I když se už spekulovalo, že tento Skot pověsil hudební kariéru na hřebík, „Weltschmerz“ dokazuje, že tomu tak není, S touto deskou Fish vystupuje znovu na vrchol své tvorby a předkládá velice důležitou a barvitou kolekci skladeb svého pozdního období. Jak naznačuje v některých rozhovorech, možná se loučí. Pokud by tomu tak skutečně bylo, díky této nahrávce odchází na vrcholu sil.
|
