Místo cesty na vrchol uvrhla deska “Host” Paradise Lost do propasti. Čekalo se, že se díky ní tito Angličané stanou globálními hvězdami, ale nastal efekt úplně opačný. Další fanoušky si díky “Host” kapela nenašla a ti staří, kteří neustále přísahali na přelomová alba “Gothic”, “Icon” a “Draconian Times”, se k ní otočili prudce zády. Houpala se i pozice u vydavatele EMI, Paradise Lost se rozhodně nepodařilo splnit očekávání, protože prodejnost “Host” byla v porovnání s minulými alb tristní. Kapela poprvé v životě zakusila nepřízeň osudu a začala bít na poplach. Bylo totiž jasné, že vize, že se z Paradise Lost stanou noví, moderní, tvrdší a temnější Depeche Mode, bere velice rychle za své. Otázkou bylo, co bude dál…
Nástupce “Host” začala kapela tvořit už na jaře 2000 a kupodivu spojila síly znovu s producentem ze světa elektronické hudby. Tentokrát padla volba na Johna Fryera, který v minulosti spolupracoval s Nine Inch Nails, Die Krupps nebo Depeche Mode, kteří se v těch letech stali pro Paradise Lost zároveň posedlostí i noční můrou. Kapela však věděla, že podobně laděné album jako “Host” by jim už zlomilo vaz. Navenek se sice tvářila, že je všechno v pořádku, ale uvnitř (jak později její členové přiznali) poprvé v historii padlo rozhodnut, že onen překotný vývoj devadesátých let je zapotřebí zbrzdit. I sám Greg Mackintosh, jako nejvýraznější osobnost “host-éry” začal pochybovat o správnosti nastoupené cesty. “Nová deska bude naším návratem k silnějšímu kytarovému zvuku,” říkal tehdy. Návrat? To slovo kapela do té doby neznala…
Tentokrát měl Mackintosh ve svém prohlášení pravdu. “Believe In Nothing” z února 2001 zní kajícně a mělo být omluvou starým fanouškům. Nekonal se návrat ke kořenům, jak jej kapela demonstrovala o řadu let později, ale přece jen elektronika začala znovu ustupovat tvrdým kytarám, přestože stále ještě nebylo místo pro Mackintoshova typická sóla, plné až masochisticky bolestné krásy. “Believe In Nothing” prezentuje Paradise Lost znovu jako temnou rockovou kapelu, která se nebojí studiových technologií a specifické atmosféry, ale místo tolik chtěného návratu ke vzývaným dílům “Icon” či “Draconian Times” se Britové vrací spíše do dob “One Second” a začínají tak opisovat svou vlastní historii. Proto je “Believe In Nothing” bráno jako album, které nastartovalo druhou etapu vývoje kapely, která vlastně žádným vývojem nebyla… Už jen díky tomu nemohlo být tohle album tak dobré a vzrušující jako díla předchozí.
Na “Believe In Nothing” poprvé začali Paradise Lost vykrádat sami sebe. Opatrně, ale přece jen tahle deska symbolizuje krok vzad. Řada fanoušků tento trend sice přivítala, ovšem ani jim nemohl uniknout fakt, že na tomto počinu je všechno v pořádku jen zdánlivě. Paradise Lost jako by byli unaveni událostmi, které je po “Host” provázely a při komponování materiálu pro “Believe In Nothing” čerpali oddechový čas. I když singl “Mouth” a po něm I úvodní skladba “I Am Nothing” mohly vlít optimismus do žil, jedná se skutečně jen o tyto dva vrcholy nahrávky, která se jinak sklání až někam k průměru. To bylo u kapely tak vrcholné formy minulých let skoro až nečekané. Docházela snad invence? Byla na místě opatrnost po předchozím komerčním fiasku?
“Believe In Nothing” je až moc bezpečné album, což se mu nevyplácí. Kapela se ve skladbách bojí experimentovat (když pomineme alternativně znějící kytaru v úvodu “Fader”), příliš pokukuje po stylu, kterým se představila na “One Second”, ovšem tentokrát nemá v zásobě tak svěží hity jako “Say Just Words” nebo “One Second”. Místy se vrací až k doomovější minulosti, což je příklad závěrečné skladby “World Pretending”, ovšem i zde je cítit opotřebovanost a chybějící energie. Pokud totiž srovnáme Paradise Lost z let 1993 až 1998 (a záměrně vynecháme “Host”) s tím, co tahle kapela předložila v roce 2001, vidíme takřka markantní rozdíl ve formě i kvalitě skladeb. Najednou jako kdyby studnice neotřelých nápadů vysychala, kapela hrála malou domů a začala se více zajímat o názory lidí kolem, než aby se naplno položila do kompozičního procesu. Nejedna ze skladeb (jmenujme třeba skutečně nevýrazné “Look At Me Now”, “Something Rel”, “Divided” nebo “Control”) by tak zasloužila být jen B stranou singlů a ve zkoušce časem ani neobstála.
Pro kapelu samotnou bylo vydání “Believe In Nothing” sice důležité, protože se jeho prostřednictvím znovu přihlásila k tvrdšímu metalovějšímu zvuku, ovšem z hlediska komerčního se znovu jednalo o propadák. Staří fanoušci “hru na minulost” Paradise Lost plně neuvěřili a deska se tak minula účinkem. Neslo to následky. U EMI se kapela ocitla na černé listině a brzy se od velké vydavatelské společnosti pakovala pryč.
|
