Výjev na obalu druhé desky švédských Sole Syndicate napovídá, že tady někdo bude kritický k aktuálnímu společenskému stavu. Titul "Last Days Of Eden" dokonce přímo kalkuluje s deprimující budoucností. V divokém roce 2020 se takovému uvažování nelze moc divit, v případě této kapely spíš překvapí její žánrové zaměření. Žádná experimentální moderna nebo cokoli, co by svlékalo duši z posledních zbytků naděje, ale úplně neškodný a lehce přístupný hard rock.
Ten má, pravda, pocitově dost blízko k metalu (zhruba ve stylu Němců The Unity), často je proložen hutnými groovy pasážemi, zaznamenáme i mírný přesah do moderny, při poslechu alba nám ale v mysli naskočí spíše obrázky rozverné párty, nežli temně zabarvené scenérie. Vše zůstává v rovině nevinných náznaků a škádlivé kontrastní hry, což je nakonec úplně v pořádku, zvlášť s ohledem na obratnost hudebníků a zejména zpěváka Jonase Manssona, který se poslouchá jedna radost. Také jeho naléhání, např. ve významně zklidněných slokách, většinou brzy utnou měkké nápěvy a odlehčené refrény, v čele s kouskem "...And The Truth Will Set You Free", jehož hlavní vokální části se autorům zdařily ve všech ohledech a patří mezi vrcholy playlistu.
Jistou porci chorusové chytlavosti nabídnou rovněž songy "We All Fall A Part", "Brothers" a "Have You Heard It All Before", případně pomalu plynoucí a hlavně autorsky ucelený příspěvek "Glory Days" s - pro album nezbytnou - akustickou kytarou a sympaticky vyostřeným refrénem. Najdou se však i výtky. V podstatě žádná skladba nelze označit jako silněji osobitá, píseň "We Came To Rock" dokonce čpí bezradností a využívá postupy, které byly ohrané už na počátku osmdesátých let. Na to, do jakých hlubokých lyrických témat se Švédové pouštějí, jsou někdy až příliš povrchní a celkově málo "argumentačně" strhující. Jejich druhé studiové album mnohem lépe funguje jako nenáročný a (lehce) zábavný produkt, který by měl zaujmout každého, kdo k němu bude přistupovat s podobně nezávaznými požadavky.
|
