Po skvělé, byť mírně nedoceněné nahrávce “Symbol Of Life”, která znovu albové žebříčky nedobývala, byl v táboře Paradise Lost klid. Až roku 2004 přišla zpráva, že kapela sice začíná pracovat na další desce, ovšem tenokrát už bez bubeníka Lee Morrise. Jediného člena, který s ní nebyl od začátku, nastoupil až před nahrávání “Draconian Times” a tak se (ač možná nechtěně) stal symbolem změn, které Paradise Lost během let provázely. Morris se k rozchodu vyjářil, že kapelu opouští z “osobních i uměleckých důvodů”, což jasně dokázal tím, že po svém odchodu začal spolupracovat se zpěvákem amerických blues/hardrockerů Tyketto Dannym Vaughnem a nakonec i s nekorunovaným princem AOR Paulem Sabu. Místo muzikanta, který s Paradise Lost prožil ty nejslavnější chvíle, ale i dobu všeobecné potupy, nastoupil rodák z Manchesteru Jeff Singer. Ten devadesátá léta prožil v obskurních spolcích China Beach či Kill II This, aby pak nastoupil do doprovodné kapely Blaze Bayleyho, jenž právě musel opustit Iron Maiden, s nímž se podílel nejprve na albu “Silicon Messiah” a nakonec i na dvou dalších deskách.
Na Morrisův odchod by se jistě nenahlíželo jako na odchod toho, kdo byl synonymem experimentů v tvorbě Paradise Lost, kdyby se jako mávnutím kouzelného proutku, Holmes, Mackintosh a spol. sami nevrátili do své vlastní minulosti. O jistém návratu se mluvilo už v souvislosti s albem “Believe In Nothing”, ovšem v porovnání s tím, co kapela udělala na bezejmenné desce z roku 2005, bylo “Believe In Nothing” vlastně jen logickým pokračováním “One Second”, I když zcela ignorovalo vývoj z desky “Host”. Je s podivem, že vizionáři Paradise Lost, kteří vždy hleděli do budoucnosti, se najednou vzhlédli v tom, co dělali před deseti lety a ostře otočili kormidlo proti proudu času. Jenže do jedné řeky dvakrát vstoupit nelze…
Fanoušci desek “Icon” a “Draconian Times” při poslechovém nástřelu alba “Paradise Lost” (ten symbol restartu či nového začátku je jasně znát I z názvu desky) jásali, navíc promofotky ukázaly kapelu opět v metalovějším světle, neboť jak Holmes, tak Mackintosh si znovu nechali narůst dlouhé vlasy, ale nadšení dlouho vydržet nemohlo. Přů důkladnějším poslechu je jasně slyšet, že kapela tentokrát vsadila na své zbraně, ovšem válčí s nimi už s mnohem menší silou, než tomu bylo před deseti lety. I když se muzikanti snaží seč mohou, zaklínají se duchy “Icon” a předstírají zvukomalbu “Draconian Times”, podobného efektu se jim docílit nepodařilo. Stylově by se Paradise Lost sice moc rádi vrátili k “Draconian Times”, jenže stěžejních nápadů na to měli v roce 2005 už sotva polovinu.
A pak je tu také věc uvěřitelnosti. Kapela, která se kdysi dokázala vzepřít všem konvencím a zažitému stylu, a točit desky tak odvážné jako “One Second” či “Host”, najednou působí jako ta nejkonzervativnější parta na světě, která si hlídá bábovičky na svém písečku, přestože okolní svět běží rychle kupředu. Ono by album “Paradise Lost” bylo vlastně v pořádku a celkově vůbec není špatné, ovšem právě v jeho případě není možné neporovnávat jej se starými klasikami, se kterými se samo chce popasovat. Jsou zde výborné skladby, ať je to úvodní dvojice “Don`t Belong” (snažící se úvodním klavírem a pomalým, doomovým tempem být druhou “Enchantment”) a “Close Your Eyes” “Accept The Pain”, nebo především singlová “Forever After”, ale i u nich se nabízí otázka, nakolik jsou důvěryhodné. A tyhle pochybosti se jako slizký had táhnou celou deskou.
Navíc je album trochu nevyrovnané, i když se tentokrát neděje to, co v případě “Believe In Nothing”, kde leckterá skladba působí jako naprostá vycpávka. I zde jsou hlušší místa, která sice trochu mírní opakovaný poslech, ale od páté skladby “Sun Fading” je jasné, že skladatelská forma ze začátku desky tentokrát kapele až tak úplně nevydrží. Zbytečným dojmem působí “All This Was”, “Shine” či “Spirit”, v nichž jako kdyby kapele docházely nápady a někdejší entuziasmus byl pryč. O to zajímavější je závěrečná “Over The Madness”, těžká doommetalová suita, která je sice možná největším obratem do minulosti, ale po stránce skladatelské se v ní kapela vybičovala k velkému výkonu, v němž Holmes rozpíná svůj hlas nad plačtivými tóny Mackintoshových vyhrávek a tvrdým podkladem Aarona Aedyho. Tehdy možná ještě leckdo netušil, že právě tahle skladba předznamenávala další cestu Paradise Lost, jimž se ponor do dřívějších časů až nebezpečně zalíbil.
Kvůli této desce se z kdysi tak odvážné kapely, překračující všechny možné stylové mantinely, stala parta usedlých tatíků, kteří sice mají světu ještě co říct, ale jejich hlas už není zdaleka tak silný jako v minulosti. Nastartovaný proces návratu už nešlo zastavit. Paradise Lost s tímto albem udělali poslední a skutečně revoluční krok, který vlastně vůbec revolučním nebyl. Staří fanoušci jej sice kvitovali, ale příznivci experimentů a skladatelského génia pánů Holmese a Mackintoshe už pomalu kapele mávali na rozloučenou.
|
