Bylo už nad slunce jasnější, že dobám, kdy Paradise Lost byli progresivně se vyvíjející kapela, nadobro odzvonilo. I když je album “In Requiem” zastihlo v dobré formě, kapela udělala resumé svého nejslavnějšího období a navrch přihodila řadu skutečně dobrých skladeb, povážlivě se mluvilo o přešlapování na místě. Doby, kdy platilo, že Paradise Lost nenatočí dvakrát podobné album, už byly pryč a milovníci jejich vývoje z devadesátých let skřípali zubama. Naproti tomu skalní fanoušci, léta volající po návratu ke zvuku “Icon” a “Draconian Times”, byli spokojeni. Přestože se jim dostalo nulového pokroku, který ani nezastíral fakt, že desky z druhé poloviny první desetiletky nového tisíciletí nemohou dosáhnout stejné kvality a efektu jako staré klasiky. Jenže pod taktovkou nové vydavatelské firmy Century Media se začala kolečka znovu roztáčet a Paradise Lost začali chytat druhý dech. Sice slabší a unavenější, než byl ten první, ale přece jen se jim dařilo (po stránce komerčního úspěchu) líp než v letech nedávno minulých.
V roce 2008 musela kapela znovu řešit personální otázku na postu bubeníka. Když před čtyřmi roky do svých řad přijala Jeffa Singera, ani se neobtěžovala s tím, aby jej oznámila jako kmenového hráče. Tehdy to Singerovi možná nevadilo. Jenže stav, kdy hrál s Paradise Lost, ale nebyl jejich právoplatným členem, trval i další roky. V srpnu 2008 proto Singer oznámil, že s kapelou končí, s tím, že se chce věnovat především svým projektům a rodině. Náhrada na sebe nenechala dlouho čekat a na bubenickou stoličku usedl protřelý Švéd Adrian Erlandsson, jenž se mohl pochlubit skutečně zajímavým portfóliem. V devadesátých letech hrával s průkopníky melodického death metalu At The Gates, následně tento post vyměnil za angažmá v Cradle Of Filth. Ovšem ani on se z počátku nedočkal jmenování členem kapely, navíc na připravované desce “Faith Divides Us – Death Unites Us” pro něho už nezbylo místo a bubenické party na album nahrál studiový hráč Peter Damin.
Pokud po “Paradise Lost” a “In Reqiuem” mohl ještě někdo doufat, že se jednalo o krátkodobý návrat ke kořenům a že se kariéra kapely rozběhne opět průkopnickým stylem, po “Faith Divides Us – Death Unites Us” bylo jasné, že doby, kdy se vzrušeně čekalo, jak bude další deska znít, jsou nenávratně v tahu. Navíc na albu, které vyšlo v září 2009, se ukázala nejen stylová, ale tentokrát už i skladatelská stagnace. Co na “In Reqiuem” fungovalo, zde naráží na trochu těžkopádnější songwritting, který se chce za každou cenu dostat do formy “Icon” (čemuž Nick Holmes přizpůsobuje i styl zpěvu), ale výsledkem je album, které za klasikou z roku 1993 značně pokulhává. “Z Paradise Lost se stávají AC/DC doom metalu,” napsal kdysi v dobové diskuzi pod recenzí na “Faith Divides Us – Death Unites Us” jeden z fanoušků kapely. Uplně nevystihl podstatu věci, ale na jeho tvrzení přece jen něco je…
Album nevznikalo v nejjednodušší atmosféře. Kapela angažovala na post producenta švédského zvukového mága Jense Bogrena, ovšem sehrávání bylo delší, než si obě strany představovaly. Bogren, známý jako zastánce nových postupů a vizionář, se nakonec naladil na stejnou vlnu s kapelou a vytvořil s ní místy až konzervativně (nudně) znějící album. Ten chtěný návrat k roku 1993 je až křečovitý a zastiňuje i některé skutečně skvělé nápady, kterými hýří především trojice skladeb – titulní “Faith Divides Us – Death Unites Us”, “I Remian” a “Last Regret”. Právě ony jsou nejsilnějšími body alba a díky nim i na této nahrávce zní Paradise Lost svěže. Jsou zde však také místa, kde už to tak slavné není a kde začíná hlodat červíček pochybnosti o tom, zda tato parta z Halifaxu nevyčerpala svou studnici nápadů.
Paradise Lost se na tomto albu začali definitivně stávat otroky vlastních klišé. Jistá kvalita byla zachována, ale opotřebovanost materiálu byla znát. Vždyť si vemte úvodní “As Horizons End” s hrubým Holmesovým vokálním nástupem, kde sám popírá svůj vlastní vývoj posledních let. Hra na “Icon”, zde prostě nefunguje. Takových míst je na desce bohužel více. “First Light” sice zdobí kdysi pionýrská hra Grega Mackinthoshe a změny nálad, podporované jednoduchými, avšak funkčními klávesami, ale Holmesův projev, dotýkající se až alba “Shades Of God”, skladbu vrhá do někdejšího undergoundu. Proč, proboha? Nejhorší položku desky Paradise Lost představili pod názvem “Universal Dream”, což je až nepochopitelná a nepovedená variace na klasickou “Once Solemn” z “Draconian Times”. Právě touto skladbou Paradise Lost ukázali, že pro rok 2009 jsou kapelou, která jede trochu na setrvačník, což nebylo zrovna příjemné zjištění.
I přes všechna negativa a nenápadnost (nehitovost) materiálu lze “Faith Divides Us – Death Unites Us” chápat jako nadprůměrné dílo, které se ale ztrácelo mezi konkurencí, nad kterou před pár lety Paradise Lost ještě čněli. To se později ukázalo jako problém dalších desek. Tato kdysi svěží a neobyčejně inovativní kapela otočila kormidlo až k debutu “Lost Paradise”. Navíc její sílu začaly rozmělňovat boční projekty Nicka Holmese (Bloodbath) a Grega Mackintoshe (Vallenfyre, Strigoi). A přestože i další alba se vyznačovala kolísavou kvalitou, to, co Paradise Lost pro metalovou a rockovou hudbu udělali zejména v devadesátých letech, z nich jednou pro vždy udělalo jednu z nedůležitější formací své doby. Jejich někdejší velikost jim nikdo neodpáře...
|
