Nikdy už nikdo nemůže zpochybnit, co všechno udělal baskytarista a zpěvák Bruno (a samozřejmě jeho kapely Krabathor a Hypnos) pro světovou deathmetalovou scénu. Krabathor se v devadesátých letech stali uznávaným pojmem a když od nich Bruno na konci téže desetiletky odešel, i přes angažmá legendárního Paula Speckmanna z Master už to s nimi nikdy tak slavné nebylo. V lecčems jejich dvě desky z nového milénia předčily výtvory Brunových Hypnos, kteří zpočátku možná vznikli jako trucpodnik, ale brzy se transformovali do regulérní kapely, tahouna tuzemské deathmetalové scény. I když je dnes válečná sekera mezi dvě někdejšími tahouny Krabathor (tedy Brunem a kytaristou a zpěvákem Christopherem) zakopána, těžko už dojde k plné aktivitě této legendy z Uherského Hradiště. Možná proto přichází Bruno s novou deskou svých Hypnos. Po třech letech od poslední „The Whitecrow“, což je u téhle party čas takřka rekordní.
Novinka „The Blackcrow“ (jak už název napovídá) má za úkol navázat na tři roky starý počin. Ten ukázal (ne jako jediný z diskografie Hypnos, ale za to nejvýrazněji), že Bruno se za ta léta, co odešel z Krabathor, výrazově trochu posunul do jiných vod. Aby nedošlo k omylu, základ Hypnos i na „The Blackcrow“ spočívá ve starém death metalu, v tom se Brunova tvář už od dob Krabathoru a památných alb „Only Our Death Is Welcome...“ nebo „Lies“ nemění, ovšem Hypnos na novince tento starý výraz obalují (stejně jako na „The Whitecrow“) do variabilnější slupky, pohrávají si s atmosférou a nebojí se ani vlivů z jiných metalových odvětví. V tom možná byla deska z roku 2017 pro kapelu přelomová a novinka zdálnivě pokračuje v nastoleném trendu. Je však poněkud temnější a chorobnější. Na povrch totiž ještě více vystupují vlivy black metalu, což kapelu posouvá až někam ke znění Satyricon či Behemoth někde kolem alb „Evengelion“ či „The Satanist“.
Právě k těmto dvěma kapelám se Hypnos blíží svou atmosférou, ale i blasfemickými kytarovými riffy, jenž mají například v titulní „The Blackcrow“, „Plunged Into Cacophony/Procession To Babylon“ nebo „Afterlife Disillusion/The End Of Idolatry“ blízko dokonce k typickému norskému pojetí metalu. S nimi Hypnos balancují na tenké střence, přitápí pod pekelným kotlem, aniž by ztráceli léta budouvanou vlastní identitu. Hlavním pojítkem je typický Brunův vokální projev, který je ukotvený v pevném murmuru, sice místy dojde k bestiálním (rozuměj blackmetalovým) výkřikům, ale tím se jeho výraz nějak diametrálně nemění. Je jistotou v rozbouřeném moři, ve kterém se leckde šponují tempa i neskutečně rychlé riffy až na nejvyšší možnou míru. Pro obrázek si stačí poslechnout zmíněnou „Plunged Into Cacophony“…
„The Blackcrow“ je bohatá na překvapení i z jiného ranku. Když se ve skladbě „Vae Victis“ dostane ke slovu průzračně čisté kytarové sólo, odkazující až někam k tradicím samotného hard rocku sedmdesátých let, jedná se o jeden z vrcholů alba. Na něj Hypnos naváží velice působivou „Culte De La Raison“, kde se tempo brutálně zpomaluje a spíše se pracuje s atmosférou, která je opět plná temných severských lesů, mlhy tak husté, že by se dala krájet a až do kostí zadírajícího se chladu. Právě ona dominuje (faktickému) závěru desky, ve kterém ostré tempo ze začátku nenasadí ani „Liquid Sands“, přestože její úvod vypadá úplně odlišně, a následující „In Grief/Too Old To Cry“ jen tento fakt podtrhne, když Bruno místy zlověstně šeptá do zneklidňujícího se hudebního podkladu, z něhož jako pramen křišťálově čisté vody opět vyjede kytarové sólo. Tím by se mohlo končit. Je tu však skladba „In Blood We Trust“… Zasvěcení samozřejmě vědí, oč jde, právě tahle věc se před dvaceti lety stala první kapelní hymnou a symbolem nového Brunova života po Krabathor. Nová verze je samozřejmě hrána podle pravidel soudobých zvukových kritérií a proto nakonec ani na „The Blackcrow“ nepůsobí rušivým dojmem. Jen symbolizuje, že tahle kapela ušla za ta léta kus cesty…
Očekávání, která fanoušci po „The Whitecrow“ měli, byla naplněna. Dokonce se dá říct, že „The Blackcrow“ svého předchůdce převyšuje. Každopádně se zdá, že Hypnos jsou znovu na vrcholu sil, přestože k tomu bylo zapotřebí trochu změnit výraz. Tahle kapela je natolik zkušená, že rozhodně ví, co dělá. Tuzemský extrémní metal je tak zase bohatší o další skutečně povedené dílo.
|
