Když bychom hledali stálice tuzemské extrémně metalové scény, nutně narazíme na kapelu Hypnos. Ta funguje dvacet let od chvíle, kdy vypustila do světa debut “In Blood We Trust”. Letos do jejich diskografie přibyla deska šestá. I díky ní, její variabilitě a vlivům z jiných sfér metalu než z čistě deathmetalových, se o Hypnos nedá mluvit jako o pohrobcích Krabathoru, tedy kapely, ze které vzešel hlavní mozek Hypnos, zpěvák a kytarista Bronislav “Bruno” Kovařík. Hypnos otevřeli jinou kapitolu Brunova života, a i těm nejzarytějším fanouškům Krabathoru je jasné, že tahle legenda z Uherského Hradiště dnes už patří minulosti. Je však třeba zabývat se současností a tu symbolizuje právě novinka “The Blackcrow”. A to byl hlavní důvod, proč tento rozhovor s Brunem vznikl.
Hypnos nebo dříve i Krabathor jezdili koncertovat v podstatě po celém světě. Jak moc na tebe působí skutečnost, že teď musíš sedět zavřený doma?
Nijak zvlášť mě to nedeprimuje, mám pořád co dělat. Je sice škoda, že nemůžeme naživo podpořit naši novou desku, ale jsme na tom všichni stejně, nikdo nejezdí, proto se musíme omezit na online promotion. Horší je, že jsme zůstali bez příjmu a máme hodně výdajů s financováním věcí souvisejících s činností Hypnos. Studio, klipy, merchandise a tak dále. Ale na druhou stranu, stěžovat si nechceme, všichni chodíme do práce a máme stálé příjmy, na rozdíl od těch, kteří jsou na momentálně omezených činnostech a službách existenčně závislí, například kluby nebo profi zvukaři.
Aktuálně s Hypnos vydáváš novou desku “The Blackcrow”, která přímo navazuje na tři roky starou “The Whitecrow”. Dělali jste materiál na obě desky dohromady a pak vybírali skladby, které se na tu kterou hodí nebo jde o dvě rozdílná alba?
Zase takhle plodní nejsme. Materiál na každou desku se dělal zvlášť, vždy zhruba během jednoho roku před samotným natáčením.
Proč po Bílé vráně přicházíte s Černou vránou? Má to symbolizovat, že novinka je temnější, tvrdší?
To musí posoudit posluchači, i když takové hodnocení by jí docela příslušelo. „The Whitecrow“ byla zaměřena vyloženě na pozitivní aspekty života, hudební materiál byl většinou atmosférický a uvolněnější. „The Blackcrow“ nastupuje v situaci, kdy dobrá vůle narazí na negaci a je potřeba použít ostřejší střelivo.
Mezi oběma deskami leží jen tři roky. Pomineme-li rok mezi první a druhou deskou, je to nejkratší pauza u Hypnos. Pracovalo se teď snáz než u předchozích alb?
Řekl bych, že stejně. Jde jen o to, jak si práci rozvrhneš a naplánuješ. Nechtěl jsem opakovat situaci, kdy mezi čtvrtou a pátou deskou byl rozdíl pět let, což je dost. Další desku bych rád s Hypnos vydal do jara 2023, což by bylo ještě o půl roku méně než teď. Pravdou je, že mám v plánu v onom mezidobí realizovat hodně věcí, například audio knížku “Revoltikon”, kterou odkládám už několik let, a tak bude záležet na tom, jak se bude dařit.
“The Blackcrow” mi přijde ještě více odlišné od začátků Hypnos než “The Whitecrow”, cítím na něm atmosféru Behemoth nebo Satyricon posledních let. Je to jen můj pocit nebo souhlasíš s tím, že vlivy black metalu tam prostě jsou?
Sympatiemi k black metalu jsme se nikdy netajili a pokud jsou u nás slyšitelné, bral bych to jako plus, jako oživení. Sám mám ale pocit, že to jsou spíše stopové prvky a uvítal bych jich klidně víc, ale asi jinak skládat neumíme. Recenzenti se zatím vesměs o desce vyjadřují jako o čistém death metalu, což víceméně reflektuje skutečnost. Chceme být extrémní metalovou kapelou, ale současnou. Osobně mi už trochu vadí, když se u nás objevují nálepky jako brutal death metal nebo old school death metal, to je podle mě mimo a svědčí to o tom, že ten, kdo takové výrazivo v našem případě používá, není moc v obraze.
Blíže k death metalu mají skladby jako “Plunged Into Cacophony”, ale stále se nedá mluvit o návaznosti na tvou tvorbu s Krabathorem v devadesátých letech. Máš dnes odlišný přístup ke skládání než tenkrát?
Přístup je stejný, ale doba je jinde. Ta, kdy měl Krabathor sílu oslovovat, skončila před dvaceti lety. A navíc, já nechci dělat třicet let pořád stejnou muziku, nudilo by mě to. Vlak jede dál, a i extrémní hudba se vyvíjí. S touto dobou chceme držet krok, ne být revivalem Krabathor a popravdě řečeno, ani to neřešíme, spíš okolí se na to pořád ptá a srovnává.
Velice zajímavým momentem na albu je kytarové sólo ve “Vae Victis”, čí to by nápad umístit tam tuhle pasáž, která má blízko ke klasickému hard rocku?
Vážně? Je pravda, že ta závěrečná pasáž je tam trochu „pěst na oko“, ale lákalo mě to to takhle zaranžovat. Navíc skladba končí v triolách, ve kterých začíná ta následující, tak mi to přišlo jako vhodné napojení.
Na desce je v pozici závěrečné skladby nová verze vaší dvacet let staré klasiky “In Blood We Trust”. Proč jste jií tam dali?
Je to bonus pouze pro limitovanou digipackovou verzi CD, abychom tento formát zvýhodnili a podpořili jeho prodejnost. Klasické CD i LP už budou bez této skladby.
O “The Whitecrow” ses vyjadřoval, že je to tvoje takřka autobiografické dílo. Platí to i pro “The Blackcrow” nebo jsi tentokrát bral inspiraci jinde než u sebe samého?
Ani jedna deska není o mě, ale de facto se filozoficky shodují s mými pocity, respektive s pocity kluků z kapely. V názorech na svět, jeho dění a chování lidí se vzájemně hodně shodujeme.
Hypnos hrají už více než dvacet let, což je déle, než aktivně působil Krabathor. Myslíš, že se Hypnos daří navazovat na kultovní postavení tvé původní kapely?
Nevím. Určitě bylo výhodou, že jsme v začátcích byli považováni za jakéhosi rovnocenného soka a později nástupce Krabathor, lidem to usnadňovalo orientaci, ale dnes už se na to moc nehraje. Každý musí pracovat sám za sebe a nedá se spoléhat na minulost. Ta sama o sobě, bez usilovné kontinuální práce, nikomu prodejnost ani lidi na koncertech nezajistí. Od té doby je spousta nových kapel, které se derou o své místo na slunci. Samozřejmě mě těší, když si cestu k Hypnos najdou i fanoušci Krabathor, je to část mé a Pegasovy úspěšné minulosti, ale na druhou stranu jsem i rád, že jsme se postupně zbavili nálepky ex-Krabathor members. Chceme si budovat pozici jako Hypnos.
V kapele s tebou stále hraje tvůj dlouholetý spoluhráč, bubeník Pegas, který působil i na zásadním albu “Lies” od Krabathor, ale pak se vaše cesty rozešly. Dá se říct, že v Hypnos se vám spolupracuje líp než kdysi v Krabathoru?
To se nedá říct, jsme pořád stejní lidé, ale je jiná doba, změnili jsme se my samotní i naše životní situace. S Pegasem jsme kamarádi víc než pětadvacet let, baví nás podobná hudba a spojuje nás hodně věcí. Jsem rád, že jsme spolu vydrželi tak dlouho a doufám, že se na tom nic nezmění.
Když už jsme u Krabathoru, dá se očekávat, že se někdy dá dohromady na plný úvazek a ne jen vždy na pár koncertů?
To první určitě ne a tím druhým si taky nejsem vůbec jistý.
S Krabathorem jste v devadesátých letech ušli pořádný kus cesty. Vzpomeneš si na ten pocit, kdy jsi poprvé držel v ruce váš debut “Only Our Death Is Welcome...”? Jak na tebe tahle deska působí dnes?
Bylo to obrovské, nepopsatelné…. Navíc jsme desku vydali tehdy u jedné z největších firem u nás, Monitoru. Byla to zásadní změna v naší kariéře. Nutno dodat, že velkou zásluhu na tom, že jsme s Monitorem vůbec podepsali, měl náš kamarád Petr Hanzlík, který tehdy uváděl celorepublikový rozhlasový pořad o metalu Gung-Ho. Deska mi přijde dodnes skvělá, materiálem, zvukově, projevem kapely, trefila dobu. Přesně si vybavuju všechny ty pocity ohledně natáčení i to, co následovalo po jejím vydání. Recenze, rozhovory, festivaly, koncerty, první výjezdy za hranice, jak jsme ji posílali na všemožné adresy do světa, množili na desítky kazet…
Nelitoval jsi někdy, že jsi Krabathor opustil, když se pak tábory fanoušků rozdělili a s Hypnos už jste nedosáhli po tvém konci u Krabathoru takového věhlasu, a samotný Krabathor kvalitativně začal skomírat s Paulem Speckmannem?
Ne. Vždy jsem tvrdil, že jsem na sebe pyšný, že jsem dokázal opustit kapelu, kterou jsem miloval jako svůj život. Bylo to do té doby nejtěžší rozhodnutí v mém životě, ale šel jsem do prostředí, které bylo v dané chvíli mnohem pozitivnější a vstřícnější vůči mně než to, které jsem opouštěl. Později jsem ale dodal, že mám radost i z toho, že jsme s Christopherem (zpěvák a kytaista Krabathoru, pozn. aut.) k sobě opět našli cestu. To jsem léta kategoricky vylučoval a zde je zase třeba poděkovat Tomášovi Fialovi z Obscure Promotion, který na našem sjednocení usilovně pracoval asi pět nebo šest let a já jsem dlouho odolával. Má na tom výraznou zásluhu.
S Hypnos jsi vydal šest alb. Ke kterému máš nejbližší vztah a které je pro tebe nejdůležitější?
To se nedá určit, to je jako bys chtěl po rodiči, ať řekne, které dítě má nejraději. Každé z nich má svůj význam a je otiskem toho nejlepšího, co v nás v dané době bylo. Za každou z nich je velký kus nadšení, práce a vzpomínek kolektivu lidí.
Zeptám se tě ještě na to samé ohledně Krabathoru. Navíc ještě na to, jestli jsi slyšel obě alba s Paulem Speckmannem a jaký je tvůj názor na ně…
Platí to samé. Desky s Paulem mám doma ve sbírce, občas si je pustím. Jsou jiné, reflektují situaci, jaká tehdy v kapele panovala a lidi čekali, že se po mém odchodu nic nezmění. Obě mají svoji neoddiskutovatelnou kvalitu. Paul byl v té době už protřelý světový mazák a Christopher byl vždy výjimečný skladatel, kytarista a zpěvák. Osobnost, která dodnes v domácím death metalu chybí - jeho fanatismus, zápal pro věc, vokální hudební i vizuální originalita. Víc z těch dvou desek mě baví ta první, hlavně skladba „Death Through The Centuries“, ta je vynikající. Docela se mě tehdy líbil jejich projekt Martyr.
Jak s Hypnos, tak s Krabathorem jste hráli s řadou hvězd světové deathmetalové scény. Na kapelu vzpomínáš nejradši?
Tak těch by bylo hodně. Z těch větších na Vader, Behemoth, Cannibal Corpse, Malevolent Creation, Impaled Nazarene, Immolation…z těch undergroundových hlavně na tu první várku kapel, se kterýma jsme začali v devadesátých letech měnit koncerty – Darkside, Judgement Day, Rising Nation, Purgatory, Groinchurn, Deprešion, Gods Tower, Pandemia. Ale šaráda pokračuje, scéna stále žije, pořád jezdíme a potkáváme další fajn lidi a kapely…z nedávné doby třeba Fleshgore nebo Preternatural.
Kdybys mohl v celé své hudební kariéře změnit nějaký okamžik, který by to byl a jak bys ho dnes řešil?
Neblázni. Neměnil bych ani minutu, vše proběhlo, jak mělo, akorát možná moc rychle……
|
