Po výtečném albu „Kelle surut soi“ představuje finská smečka Havukruunu čerstvého nástupce, který to ale nebude mít vůbec snadné, poněvadž předchozí opus nasadil laťku zatraceně vysoko. Od nastolené syrové pohanské atmosféry novinka „Uinuos syömein sota" („Chřadni, ty válko mého srdce“) neustupuje ani o píď, naopak se o ždibec hlouběji noří do černého kovu, a opět se nese v bathoriánském duchu. Co dalšího finský poklad Havukruunu, jenž na scéně působí osm let, přichystal?
Pokud by si někdo nevěděl rady s tím, o kolika položkách má udělat cédéčko, a zeptal by se chlápků z Havukruunu, nejspíš by dostal jednoznačnou odpověď. Všechny jejich tři fošny totiž čítají osm skladeb, tak se v hlavě rodí podezření, že právě osmička je pro kapelu magická a vlastně ani neexistuje žádný důvod se jí nedržet. Proč něco měnit, když tento rozsah kapele přináší dost prostoru k tomu, aby se dokonale předvedla a zároveň se (zatím) obešla bez zbytečných vycpávek (ačkoli ambientní druhá polovina poslední skladby „Tähti-yö ja hevoiset" je už hodně na hraně). „Uinuos syömein sota" je poctivě až do okrajů napěchované výraznými a nepolevujícími blackovými riffy, které společně s přední vokální výsadou Havukruunu, tedy s četnými rozmáchlými vikinskými sborovými zpěvy, vytvářejí příjemné melodické prostředí, jež je dokonale cítit po vlhkosti a chladu finského podnebí. Do oné krajiny nás okamžitě uvrhne eponymní otvírák, jehož monumentální superpohanský úvod předpovídá velké věci a vzbuzuje napětí. Na ty nejlepší chvíle nemusíme čekat nikterak dlouho, poněvadž hned v „Kunnes varjot saa“ se oba kytaristé Stefan a Henkka předvádějí ve vrcholné formě.
Přehršel intenzivního riffování plného blackmetalové odhodlanosti, doplněného o neoklasická sóla, a opravdu pěkných pohanských melodií v posmutnělém duchu doprovází (kromě masivních vikinských chorálů) i blackový vokál, který je tu a tam okořeněn zdobivým čistým zpěvem ve stylu finského folklóru. U předchůdce „Kelle surut soi“ se s tímto hrubým vokálem nakládalo s citem, zněl přirozeně a pokud bylo potřeba, nebyl pro něj problém nástrojům ustoupit stranou. V případě nového materiálu se s vokálem bohužel tolik nepracovalo, mnohdy působí staticky a u první dvojice skladeb trůní příliš vepředu. On by to až takový problém nebyl, kdyby nezněl poněkud zahuhlaně, jako byste jej poslouchali z nekvalitního mobilního zařízení. Z toho důvodu se „Kelle surut soi“ celkově pochlubila zvukem pro ucho pohodlnějším a průzračnějším, což by pro oldchoolověji laděnou blackmetalovou kapelu zrovna plus znamenat nemuselo, jenže zde je zvuk nástrojů oproti vokálu vyčištěný, a tak tu vzniká nevyrovnanost, která jinak výbornou desku narušuje.
Vyzrálé album „Uinuos syömein sota“ přichází s vyspělejšími riffy a silnějšími melodiemi než předchozí fantastický – o něco romantičtější – klenot „Kelle surut soi“, avšak ukápla na něj kaňka. Hlavní vokál se po zvukové stránce tak ladně do jinak bezvadné mozaiky usadit nepodařilo a výbornému obsahu ubírá něco na kráse. Závěrem však třeba spravedlivě říct, že pokud vás takto zvukově ošetřený vokál neotravuje, smlsnete si na novince Finů minimálně se stejnou chutí, s jakou jste si pošmákli na dílech předešlých.
|
