Kdo zná Tommyho Lee více, než jen jako bubeníka Mötley Crüe, manžela hereckých celebrit Heather Locklear a Pamely Anderson, a úsměvného pornoherce z home videa natočeného se druhou jmenovanou, snad ani nemohl čekat, že jeho sólová deska „Andro“ bude hardrockovou nahrávkou. Jeho největší nepřítel v domovských Mötley Crüe, zpěvák Vince Neil, o něm řekl: „Když letí rock, tak je rocker, když punk, tak je pankáč a kdyby měl, kurva, kozy, tak by byl i jednou ze Spice Girls.“ Tento citát je takřka plně vypovídající o Tommyho hudební kariéře. Mötley Crüe zakládal v době, kdy byl v módě hard rock a heavy metal a ze zmíněné kapely se v tomto hudebním ranku už dávno stala legenda, dodnes hojně přiživovaná jak reedicemi jejich výborných alb, tak zejména starými historkami o tom, kdo kde pochcal policejní auto, obtáhl nejvíce štětek v každém městě a dokázal vyšňupat nejvíc drog. Činnost Mötley Crüe je dnes spíše sporadická, muselo být zrušené jejich combackové megalomanské turné, největší americký podnik letošního roku. To ale muzikantům, kteří jsou kamarády dávno už jen na starých papírech, až tak moc nevadí. Nikki Sixx jako renesanční člověk má rozjeto mnoho kulturních aktivit, Mick Mars točí bluesovou desku, kterou chce vydat ještě letos, Vince Neil vesele pochlastává ve svém baru a čučí na zápasy nahých holek v bahně a Tommy Lee právě vydává zmíněnou sólovku „Andro“…
To, že mu je rocková škatulka Mötley Crüe malá, ukázal už dávno. Když se v roce 1998 vrátil z kriminálu za to, že zase jednou ztřískal svou Pamelu a následně na to se porval na letišti s Vincem Neilem, ukázal kapele prostředníček a do světa vypustil album bočního projektu Methods Of Mayhem. Zuřivou rapmetalovou nahrávku, velice poplatnou době svého vzniku. V tomto trendu pak pokračoval. Když vydal v roce 2002 první sólovku „Never Dull A Moment“, začal obalovat rap metal alternativním rockem, aby na „Tommyland: The Ride“ vplul do světa tehdy populárního post-grunge. Obnovil i Methods Of Mayhem, ale výsledek byl tristní. Mizerná deska „A Public Disservice Announcement“ z roku 2010, míchající alternativní rock s elektronikou, jen křiklavě zdůraznila fakt, že Tommy bude vždycky chápán jako bubeník Mötley Crüe. K těm se samozřejmě postupem let (nebo jak docházely prachy?) vracel, aby po jejich (tehdy definitivním) konci z roku 2015 putoval rovnou na protialkoholní léčení. Dnes je prý už čistý…
Už jen výčet jeho sólových aktivit a stylových veletočů (k nim musíme přičíst i činnost diskžokeje na scéně electro acid house a pohostinskou účast na albu „Momuments To An Elegy“ od The Smashing Pumpkins) hovoří o tom, že „Andro“ ani nemůže být rocková deska. A taky není. Je ale překvapující víc, než je zdrávo… Když se řekne sólové album Tommyho Lee, chcete na něm slyšet právě jeho. Jenže to se v případě „Andro“ nekoná. Lee zůstal v pozici bubeníka, programátora a producenta, a funkci hlavního zpěváka přenechal různým umělcům. Zejména ze světa hip hopu a elektronické hudby. „Andro“ tak nese jeho otisk hlavně ve skladatelské složce, kde ale nebyl nikdy zcela rozpoznatelný a léta se schovával za schopnější spolupracovníky.
Na „Andro“ tak předkládá mišmaš, pohybující se od hip hopu (ponejvíce) a popu, přes jakýsi podivný alternativní rock až k náznakům rapmetalu. Ten je slyšet vlastně jen v úvodní „Knock Me Down“, ve které vokální složku převzal jistý Killvein. Toto je vcelku světlé místo, které nejenže odkazuje na debut Methods Of Mayhem, ale také je v něm zcela jasně slyšet slavný Tommyho úder do bicí soupravy, což se jinde prakticky nekoná. Vcelku sympatický může být ještě vklad kanadského zpěváka Lukase Rossiho, dávného Tommyho spoluhráče z projektu Rock Star Supernova (kde hrál i Gilby Clarke (ex-Guns N`Roses) a Jason Newsted (ex-Metallica)), ve skladbě „When You Were Mind“, temná věc „Ain`t Telling Me Nothing“ s PAV4N, i popová „Make It Back“, kde se představuje jistá zpěvačka PLYA. Ovšem zbytek? Těžko vybírat…
Tahle recenze nemá za úkol vyznít jako plánovitě dehonstující článek. Nevadilo by, že Tommy opět přehodil výhybku někam úplně jinam a přišel z velké části s moderním hip hop/popovým albem, ale „Andro“ působí jako podivná kompilace tu více, tu méně známých jmen, zaštiťujících se nálepkopu slavného bubeníka, produkující absolutně bezduchý prefabrikát moderní hudby. K čemu tahle deska je? Fanoušci Mötley Crüe si zhnuseně odplivnou, mladí hip hopeři nejsou zrovna zvědaví na tatíka Tommyho, přestože se snaží vypadat co nejvíce cool a chraplavě vypráví o tom, kde koho kdy klátil. I ti nejvíce otevření nakonec musí uznat, že tohle se skutečně moc nepovedlo...
|
