Dnes už se u amerických AOR legend Survivor skoro nic neděje. Je to stav, který trvá celá léta, přestože se tahle kapela navenek tváří jako stále plně funkční. I když v roce 2006 vydala comebackové album „Reach“, jeho dopad byl v porovnání s předevšími díly takřka mizivý. Dalo by se říct, že od doby, co kapelu opustil v kytarista, klávesista a především spolutvůrce hitů z největších - „Eye Of The Tiger“ a „Burning Heart“ - Jim Peterik, už Survivor nemají ani zdaleka takovou sílu jako kdysi. Peterik je po svém konci u Survivor ale stále nebývale aktivní a pravděpobně nejdůležitější kapela jeho kariéry po „Eye Of The Tiger“ je Pride Of Lions. Tu nejenže vede už dvacet let, ale jeho spojení se zpěvákem Tobym Hitchockem se ukázalo být velice funkční a plodné.
Dnes je velice moderní vydávat alba ve stylu AOR, přestože tento styl řekl to nejdůležitější na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. V té záplavě alb, kterou chrlí leckdy narychlo splácané projekty bývalých hvězd, je třeba velice pečlivě oddělovat zrno od plev. Ovšem Pride Of Lions tím sítem prošli už dávno. Každé z jejich alb nese punc kvality, což je dané tím, že Peterik byl u vrcholu toho hnutí, a byl velmi plodným a úspěšným autorem. Nenechte se ale zmást. I když se jeho styl psaní za ta léta prakticky nezměnil, on nepotřebuje tvořit další a další variace na „Eye Of The Tiger“. Takovým trapností se Peterik naštěstí vždy vyvaroval. Jak sám říká, minulost už je pryč a žije se teď. To je zkušený pohled sedmdesátníka, který zažil největší vrchol i drsný pád na hubu.
Proto i novinka Pride Of Lions nabízí záruku, že vás zde nečeká žádné nepříjemné překvapení. „Lion Heart“ nabízí tu nejčistští esenci AOR, jakou si kdo dokáže představit. Ustrnule stojí na začátku osmdesátých let, přestože má zvuk, který podléhá soudobým kritériím a tomu je přizpůsobený i styl skladeb. Peterikův songwritting je opět neměnný, ale na druhou stranu snadno rozpoznatelný. Na „Lion Heart“ je důležité, že deska obsahuje dobré skladby. Není na ní sice žádný velký hit, jako byla výše jmenovaná ikonická skladba ze Stalloneových sériií o Rockym, jenž by vyčníval nad ostatními, ale celá dvanáctka skladeb hitové ambice nepostrádá. Pochopitelně v daném stylu, který je dnes určen přece jen odrostlejšímu posluchačstvu.
Výkladní skříní desky má být titulní skladba. Má silný refrén, dobrou souhru kytar a kláves, a nese s sebou hitový potenciál, ale nakonec se na albu najdou ještě zajímavější momenty. Nepatří mezi ně klipová „Carry Me Back“, ale spíše rázovitá „We Play For Free“ s výrazným refrénem, „Sleeping With A Memory, která pravděpodobně nejvýrazněji (míněno atmosférou) připomene Peterikovo nejslavnější působiště, a hlavně výtečné „Flagship“ s výraznou slokou a úderným refrénem a dramatická "Rock N`Roll Boom Town". Jenže je těžké v této kolekci vybírat, co je na ní skutečně nejlepší. Je vzácně vyrovnaná a je z ní cítit obrovský nadhled, který dnes už Peterik a jeho spoluhráči mají. Za ničím se nemají potřebu hnát, stačí jim vydávat desku jednou za pár let.
A ta letošní je opět povedená. Ještě o fous více než předchozí „Fearless“, jelikož zní energičtěji a svěžeji. AOR je vyčerpaný styl, jenže Pride Of Lions jsou dnes jednou z mála kapel, které drží jeho prapor ještě vysoko. Jaký je to rozdíl mezi mladšími kapelami, které se pokouší o něco podobného. Peterik a jeho parta totiž moc dobře ví, o čem to je a lze jim jejich desky věřit...
|
