Dva díly „Černého cirkusu“ od sebe odděluje necelých devět měsíců. To je natolik krátká doba, u které si řeknete, že oba díly takhle rozsáhlého příběhu prostě musely vznikat ne-li vyloženě souběžně, tak alespoň v časovém rozpětí, ve kterém se nezmění emoční rozpoložení kapely, její postupy budou totožné, a nejen dějová, ale i hudební kontinuita celého kompletu bude plně zachována. Ale když během tohoto období Manticora dokázala změnit i vydavatele, asi nepřekvapí, že to až tak úplně neplatí. Pro konečné hodnocení alba „The Black Circus Part 2 – Disclosure“ bude asi rozhodující fakt, zda u vás převáží nadšení z toho, že Manticora – sice nikterak radikálně, ale přece - dokázala svůj výraz pozměnit, nebo zda spíš zahlodá červík, že první díl byl prostě o ždibec zajímavější.
Ukázalo se, že „The Black Circus Part 1 – Letters“ je pro Manticoru zřejmě nedostižné magnum opus. V druhém díle je kapela jednoduše řečeno o chlup sveřepější, hrubější a o něco víc vsází na rozsáhlé instrumentální pasáže, v nichž nezanedbatelnou roli hrají i klávesy, byť samozřejmě dominantní jsou velmi silné kytarové harmonie dua Kristian Larsen – Martin Arendal. Ovšem třeba skladba „Gypsies` Dance Pt. 2“ podtrhne to, jak strašně důležité jsou pro kapelu i vzdušné zpívané pasáže a že zcela nezbytný je typicky zabarvený vokál Larse Larsena, díky nimž se posluchač sice neubrání podvědomému připodobňování Manticory k Blind Guardian, ale právě tohle album, na němž podobnost s německým vzorem je v rámci dosavadní diskografie nejmenší, ukazuje, jak je pro Manticoru důležitá tahle příchuť. Velice vypjatá a poměrně složitá skladba je navíc postavená na výborném propojení sólového zpěvu s majestátními sbory a trochu ji rozbourá (byť sama o sobě velice poutavá) bohatá instrumentální pasáž. Byť by se mohlo z dosavadních řádků zdát, že právě hráčská ekvilibristika je určitým kamenem úrazu, před akční a dramatickou instrumentálkou „Haita Di Lupi“ lze pouze hluboce smeknout! Obzvlášť když dokonale připraví půdu pro předčasné vyvrcholení díla v dynamické „When The Soulreapers Cry“ se strachopudnou atmosférou, uzavřenou romantickou mezihrou „Intunerie VI“ (tyhle „temné“ vsuvky naštěstí zůstaly a znovu hrají velmi příjemnou a nezanedbatelnou roli). Fakt, že výraz kapely je o něco neohebnější, než v prvním dílu, i skutečnost, že syrově upracované finále „Of Madness In Its Purity“ nenabídne kdovíjak šťavnaté vyvrcholení, jsou důvodem konstatování, že „Disclosure“ zůstalo ve stínu oslňujících „The Letters“. Ale ani tohle konstatování nezmění nic na tom, že Manticora představila další velmi silnou kolekci.
Ohlédneme-li se po velmi silné diskografii kapely, je trochu paradoxem, že zatímco „The Black Circus Pt .1“ stojí na jejím piedestalu, „The Black Circus Pt .2“ patří spíš do jejích spodních pater. Ale co by jiní dali za takovéto „spodní patro“… Každopádně už za dva roky s albem „Safe“ Manticora předvedla, že ji skvělá forma ani v nejmenším neopouští…
|
