2.12.2020
W.A.S.P.
O slovo se hlásí kytarista klasické sestavy této ..více

2.12.2020
KREATOR
26. února vyjde reprezentativní boxset "Under The ..více

2.12.2020
DIRTBAG REPUBLIC
Třetím albem se představí kanadští obdivovatelé Hanoi ..více

2.12.2020
THE BANISHMENT
Jeden z nejpracovitějších kytaristů hardrockové scény, ..více

2.12.2020
DEATHORCHESTRA
Nový projekt spojil ruskou deathmetalovou kapelu Buicide se ..více

2.12.2020
VEIL OF SECRETS
Bývalá zpěvačka norských gotiků Tristania Vibeke Stene ..více






KREATOR - Endorama
Je pravda, že toto album zraje jako víno. Čím ..

TURBO - Noční dravci
Mě zasáhl hlavně ten klip, na který odkazuji v ..

DRACONIAN - Under A Godless Veil
Já děkuji za pochvalu a přečtení. ..

DRACONIAN - Under A Godless Veil
Děkuji za pěknou recenzi. Podle mě dosti možn ..

TURBO - Noční dravci
Většina z nás odrostla na nejrůznější ch Ara ..

Thrashmetalové novinky roku 2020 - část XII. - kapely ACCU§ER, VOMIT DIVISION a CHAINBREÄKER
Vomit Division - to je retro jako prase. Mě to p ..

TURBO - Noční dravci
Mac Beth zněli něco jako Bonfire se zpěvem Scor ..

TURBO - Noční dravci
MacBeth má rád Vašek Mrzena z Rimortis. Když s ..

TURBO - Noční dravci
Byl jsem čerstvý teenager, když v ČT měl prem ..

TURBO - Noční dravci
Zpěv v ukázce je místy až nepříjemný. Jinak ..




Za poslední měsíc:
OLYMPIC - Kaťata
2451x

AC/DC - Power Up
1539x

PARADISE LOST - Draconian Times
1210x

Petr JANDA (OLYMPIC) - Co smrdělo popinou nebo bylo pomalý, muselo pryč
1184x

ARMORED SAINT - Punching The Sky
1094x

TURBO - Noční dravci
1026x





článků celkem: 8016
recenzí: 6598
reportů: 573
rozhovorů: 448













Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax


Beki BONDAGE (VICE SQUAD) - Politické věci jsou autentické, když bojuješ o přežití

Britská zpěvačka Beki Bondage je už dávno ikonou poctivého punk rocku. Od samého začátku osmdesátých let vede (s dlouhou přestávkou) Vice Squad, s níž právě vydává novou desku „Battle Of Britain“, která je opět velmi dobrou ukázkou klasického stylu kapely,. Od něho Beki ustoupit rozhodně nechce, stejně jako od svých názorů, které prezentuje v textech i našem rozhovoru. V něm se kromě aktuálního alba a plánů kapely rozpovídala i o minulosti, která pro ni leckdy nebyla jednoduchá. Otevřeně vypráví i o osmdesátých letech, kdy ji okolnosti dostaly na dno, ze kterého se dokázala odrazit a dnes už o všem mluví s nadhledem...

Prozraď mi prosím, jak se udržuješ stále tak svěží a mladě vypadající?
Je to veganskou dietou. Na takovou otázku se ptáš i chlapů?

Ani ne. Aktuálně vydáváte s Vice Squad album „Battle Of Britain“. V čem se tahle deska odlišuje od ostatních alb kapely?
Je to nejagresivnější deska s nejvíc heavy soundem, ale zároveň je nejmelodičtější. Je to také první album, pro které jsme točili videa a je to první deska od alba „Defiant“, které jsme poslali do distribuce. Jsme kapela přístupu „udělej si sám“ a svá alba natáčíme doma, ale uvědomili jsme si, že potřebujeme také pomoc distributora.

Na novince máte klasické punkové skladby jako „I Dare To Breath“, „Ignored To Death“ nebo „Born In A War“. Má podle tebe punk přelomu sedmdesátých a osmdesátých let stále lidem co říct?
Ano. Historie se opakuje, lidé se nemění. Jsou tady stejné problémy jako v osmdesátých letech, některé z nich ještě mnohem horší. A proto je punk velice relevantní.

Nejvíce z „Battle Of Britain“ vyčnívá skladba „You Can`t Fool All Of The People“, která sahá až po rockovém mainstreamu. Chtěli jste díky této skladbě udělat album pestřejší?
Jasně. Chtěli jsme nějakou epičtější věc, co by zněla na způsob Jamese Bonda a proto je odlišná od zbytku alba. Tahle skladba je prosbou o jednotu. Velká Británie je v současné době hodně rozdělená země a Brexit tyto problémy jen prohlubuje.

Podle mě je největší hit desky „Mainstream Radio“. Profilují se Vice Squad díky této skladbě a několika dalším jako politická kapela?
„Mainstream Media“ je o dezinformacích, které jsou dnes a denně předkládany veřejnosti. Právě ta mainstreamová média ovlivňují lidi a prohlubují jejich předsudky. Je to o manipulaci ve velkém měřítku a děje se to všude. Ano, jsme političtí, protože život sám o sobě je o politice. Bylo by hezké žít v dokonalém světě a psát skladby o zábavě, ale tento svět zdaleka dokonalý není.

Dnes už komerční stanice rockovou hudbu moc nehrají. Jak budete album propagovat? Sázíte na koncerty, které se však v současné době ruší jeden za druhým?
Naštěstí existuje spousta rozhlasových pořadů, které hrají punk nebo alternativní hudbu. My sami toho o propagaci moc nevíme, spíše se pořád učíme a většinu času věnujeme tvorbě hudby a teď i živým streamům. Na koncertech teď nechceme hazardovat. Myslím, že Covid tady bude ještě dlouho a po něm přijdou ještě horší pandemie, pokud se lidé nezbaví konzumu. Pokud bude vyžadována sociální distance a budou se moci lístky na koncerty prodávat třeba pouze do výše kapacity, tak dojde k tomu, že se za ně bude účtovat třikrát tolik. To bude znamenat, že chudší lidé si nebudou moci dovolit jít na koncerty a to zabije buď většinu punkové společnosti nebo vznikne zcela nová undergroundová scéna.

Rádio, konkrétně BBC Radio 1, vám v začátcích hodně pomohlo. Existují dnes ve Velké Británii ještě stanice, které propagují mladé rockové či punkové kapely?
Já rádio neposlouchám, takže vlastně ani nevím. Někdy poslouchám online show, ale rozhodně už ne BBC ani komerční rádia.

Z původní sestavy Vice Squad působíš dnes v kapele jen ty. Mohla bys popsat vaše začátky, kdy byl na vrcholu pravý britský punk?
Tenkrát jsem viděla inzerát na místo zpěváka v obchodě Revolver Records v Bristolu a tak jsem se setkala s kytaristou Davem Batemanem a bubeníkem Shanem Baldwinem. Přidala jsem se k nim a brzy jsme k sobě vzali i basistu Marka Hambleyho. Mě pak napadlo jméno Vice Squad a vytvořili jsme klasické špičaté logo. Dodnes bych ho našla na některých starých učebnicích ze školy… Začali jsme zkoušet v garáži u Markových rodičů a první koncert jsme odehráli po dvou nebo třech zkouškách v The Ansom Rooms na bristolské univerzitě, kde jsmě dělali support kapele Crisis. O koncertu jsem se vlastně dozvěděla tak, že jsem se šla podívat na ostatní kapely a najednou jsem viděla fotku naší kapely. Přihnuli jsme si piva a šli na pódium. Byl to děsivý a zároveň vzrušující zážitek a další den jsem byla tím nejvíc „cool“ dítětem ve škole. Pak už jsme začali koncertovat v Bristolu a okolí. Když si vezmeš skladbu „Sniffing Glue“ z naší desky „London Underground“, tak ta je právě o tom, jak jsem vyrůstala jako malá punkerka v Bristolu, experimentovalo se drogami a plechovky od coly jsme používali jako zásnubní prsteny (smích). Chodili jsme do jedné z ilegálních putyk Blues, kterou provozovali Jamajčané, kteří tam poslouchali dub reggae. Ovšem smutnou pravdou na tom všem je, že ne každý, kdo se na té scéně podílel, to přežil, aby ten příběh mohl dnes vyprávět. (Dave Bateman zemřel v roce 2007, pozn. aut.).

S prvními dvěma alby „No Cause For Concern“ a „Stand Strong Stand Proud“ jste se dostali do oficiální britské hitparády. Mysleli jste si, že vás čeká velká budoucnost rockových hvězd?
To ne. Byla jsem mladá, naivní a nemyslela na budoucnost. Chtěla jsem jen zpívat v kapele a živit se hudbou.

Proč jsi po „Stand Strong Stand Proud“ kapelu opustila a desku „Shot Away“ nazpívala už jiná zpěvačka?
Odešla jsem pár měsíců po americkém turné hlavně proto, že jsem nevycházela s jedním z manažerů. Měla jsem za to, že nám moc zasahuje do tvůrčího procesu a já se navíc docela dost angažovala za práva zvířat a ten člověk mi za to nadával, což nebylo dobře. Manažeři to vzali, že jsem kapelu opustila, ale nechtěli mě pustit ze svého vedení. Vyhrožovali, že mě zažalují a všechno to bylo dost ošklivé. Dokonce do toho zatáhli i mého tehdejšího velice žárlivého přítele, který začal být násilnický, takže jsem se musela z Londýna, kde jsem do té doby žila, odstěhovat. Úspěch Vice Squad spočíval přece v nás a ne v manažerech, i když přiznávám, že když se ohlédneme zpět, tak chlast a některé další látky na nás měly negativní vliv. Myslím, že kdybychom byli starší a zkušenější, chovali bychom se všichni jinak. Říká se, že se kapela po americkém turné rozpadla a něco na tom pravdy je. Navíc chlast, spojený s nedostatkem spánku, začal způsobovat paranoiu.

Proč nevydržel projekt Ligotage, který jsi dala dohromady se Stevem Robertsem z UK Subs a rozpadl se po jedné desce „Forgive And Forget“?
Libotage byla neúspěšná záležitost. Chtěla jsem, aby mě lidi v kapele měli rádi, tak jsem je netlačila k tomu, aby psali skladby a tvrdě pracovali. Muselo to selhat. Je extrémně těžké založit kapelu, protože každý člověk má své silné i slabé stránky a překáží v tom ega. Naše EP „Crime And Passion“ bylo celkem dobré, ale Libotage nebyl příklad toho, jak vést kapelu. Pro mě osobně to skončilo velmi špatně, protože po té kapele mi zůstaly dluhy, manažer utekl a vydal mě na milost a nemilost daňového úřadu a bank. Nakonec jsem se zhroutila a vloupala se do suterénního bytu v Bayswateru západně od Londýna, který byl sice nevhodný k bydlení, ale kde jsem rozprodávala věci na zaplacení dluhu. Byla to velmi těžká lekce o lidské povaze, téměř všichni moji „přátelé“ zmizeli, když jsem ztratila nahrávací smlouvu. Byla jsem nucena dospět velmi rychle. Většina lidí by v té situaci stáhla ocas mezi nohy a vrátila se k rodičům, ale já jsem se rozhodla pokračovat dál.

Po EP „Fighting For Our Lives“ tvé další kapely The Bombshell, jsi trochu zmizela z očí veřejnosti. Přestala ses tehdy hudbě věnovat?
Já nikam nezmizela, koncertovali jsme třikrát, čtyřikrát v týdnu a nadále jsem se věnovala hudbě. Singl „Lonely Secrets/Fighting For Our Lives“ jsme udělali na koleni a vlastně jsme ani nevědlěi, jak ho propagovat. Ale ty roky, které jsem strávila v The Bombshell mě naučily, jak vést kapelu.

Na scénu ses vrátila až v roce 1998, kdy došlo ke combecku Vice Squad. Proč ses pro tento reunion rozhodla?
To není úplně pravda, protože jsem koncertovala neustále. Byla jsem po létech požádána, abychom zahráli naše staré věci, tak jsem vytvořila zcela novou verzi Vice Squad s kytaristou The Bombshell Paulem Rooneyem, basistou Stiltonem a bubeníkem Pumpym. Zahráli jsme na festivalu Holidays In The Sun 1997. Zpočátku jsme plánovali jen pár koncertů, abychom vydělali na opravu dodávky, ale po úžasném přijetí na festivalu v Lublani, jsme na značce Rhythm Vicar vydali desku „Get A Life“.

Brzy na to vyšlo tvé album coververzí „Cold Turkey“, ale i tři alba Vice Squad „Get A Life“, „Resurrection“ a „Lo-Fi Life“. Proč jsi vydala čtyři nahrávky během dvou let?
„Get A Life“ vyšlo už v roce 1998 a bylo nahrané rok předtím, „Resurrection“ vyšlo v roce 1999 a „Lo-Fi Life“ ve 2000. U „Cold Turkey“ si nemůžu vzpomenout na datum vydání, protože jsem ji nahrála jen proto, že nahrávací společnost mi nabídla, že vydá album mých věcí, když udělám desku coverů. Jenže zkrachovali, což byla škoda, protože jedna z vlastních připravovaných věcí mohla být docela velký hit.

Od comebacku Vice Squad tvoříš kapelu hlavně ty a kytarista Paul Rooney. Jste to vy dva, kdo je základem kapely při skladatelském procesu?
Ano, my dva jsme hlavní skladatelé. Ale zpěvák je vždycky jen tak dobrý, jak je dobrá kapela. Rytmická sekce je tedy taky velice důležitá. Basa a bicí jsou srdcem a páteří kapely.

Od roku 1999 vydáváte alba vcelku pravidelně a vrátili jste se ke starému punkovému soundu. Je to pro vás ten nejlepší výrazový prostředek?
Často jsem velmi naštvaná na nespravedlnost a krutost, kterou vidím kolem sebe a proto rychlá a agresivní hudba vyhovuje mé náladě. Punk od osmdesátých let hodně rozšířil své hranice, takže se nemusíme držet žádných hudebních pravidel. Jde hlavně o to být nezávislý, udržet si svou identitu, než se přizpůsobovat nějakému konkrétnímu soundu.

John Lennon kdysi řekl: „Nevěř nikomu, komu je přes třicet“. Je podle tebe relevantní hrát punk ještě po čtyřiceti letech od prvního alba?
Jsem si jistá, že John Lennon ve skutečnost myslel „nedůvěřujte establishmentu“, a že si přál, aby řekl něco jiného, když jemu samotnému pak bylo třicet. Sám přitom respektoval rockové a bluesové umělce jako Little Richard, kterým už bylo přes třicet. Je relevantní působit třeba jako zubař třicet let? Je relevantní navrhovat oblečení třicet let? Je relevantní být hudební publicista po třicítce? Je to stejné, jako když zeptáš: Je pro ženu v pořádku hrát na kytaru? Je v pořádku, aby černoši hráli heavy metal? Je to ageistické a ageismus omezuje lidi stejně jako sexismus nebo rasismus. Ageismus je zdaleka nejhloupější „ism“. Můj hlas je mnohem lepší než na prvním albu, což se dá očekávat po létech nahrávání a koncetování. Naše skladby jsou také mnohem autentičtější. Věci o politických otázkách v době, kdy jste ještě ve škole, žijete u rodičů, nemají stejnou váhu, jako když bojujete o přežití bez záchranné sítě.

Teď je doba, kdy se může koncertovat velmi omezeně. Vy sice máte na kontě novinku „Battle Of Britain“, ale neuvažujete o tom, že čas, kdy nejde živě hrát, využijete ke skládání další hudby?
Už jsme začali nahrávat nové album pro náš projekt „Vice-O-Lation“. Během lockdownu jsme vydali dvě EP a několik videí, která byla velmi dobře přijata a naši fanoušci nás požádali o další album, na kterém právě pracujeme.

V minulosti tisk a fanoušci mluvili o paralele mezi tebou a Wendy O Williams. Brala jsi tehdy Vice Squad a The Plasmatics jako dvě soupeřící kapely? Jak vůbec vnímáš osobu a tragický konec Wendy O Williams?
Nikdy jsem to nebrala jako srovnávání Vice Squad s The Plasmatics. Oni byli dobře známí dlouho před tím, než si lidé všimli Vice Squad. Byli dospělí, zatímco my jsme byli teenageři. Navíc zní úplně jinak, takže jsme nikdy nebyli soupeři. Myslím, že Wendina smrt byla naprosto tragická. Z toho, co jsem o ní četla, to byla naprosto krásná osoba. Zasloužila si žít a být šťastná. Možná jí ale ten veškerý ageismus a sexismus tlačil na hranu…

Pepsi Stone             


www.vicesquad.co.uk

Související články

Foto: archiv kapely


Vydáno: 01.11.2020
Přečteno: 306x




K článku zatím nebyly přidány žádné komentáře.


 
Metalforever.info © 2006 - 2020     RSS - články

stránka byla načtena za 0.36179 sekund.