Tyler Bryant & The Shakedown dosud úplně nepřesvědčili o tom, že pozornost, která jim je poslední léta věnována, je zasloužená a právoplatná. Bylo by sice nespravedlivé je odsoudit jako ty, kteří předvedli před čtyřmi léty v předprogramu AC/DC slušný, i když neoslnivý výkon, nebo jako ty, u nichž hraje syn kytaristy Aerosmith Brada Withforda, Graham. Tyler Bryant a jeho parta jsou vytrvalci a i přesto, že původně očekávali větší úspěch, nakonec snad přece jen míří mezi respektované kapely. Může za tím být určitě tlačenka, když vymetali největší stadiony světa v předprogramu nejen AC/DC, ale i Guns N`Roses, ZZ Top či Aerosmith, ale jedno se téhle kapele upřít nedá. Postupem let se jejich hudba stává suverénnější a jejich alba mají vzestupnou kvalitu. On v nich ten potenciál nakonec dříme…
Novinka „Pressure“ tento trend podtrhuje. Je ze čtveřice dosud vydaných desek nejdospělejší, má ucelený výraz a nejvíce propracované kompozice. Tyler Bryant & The Shakedown díky ní získávají potřebný nadhled, což je konečně dostává z pozice průměrných pokračovatelů tradic Aerosmith, Great White, Tesly či Cinderelly. Těmi tahle kapela v začátcích skutečně byla, i když řádně vyhladovělí příznivci zmíněných legend jejich hudbu přijali. Fakt, že v Tyler Bryant & The Shakedown něco skutečně je, naznačila už minulá „Truth & Lies“ z loňského roku. Tam po dvou průměrných albech kapela nabídla přece jen lepší materiál, který byl nejen řemeslně výborně zvládnutou prací (což je u této formace samozřejmost), ale ukázal i skladatelský vzestup. Ten na „Pressure“ pokračuje…
Stylově samozřejmě kapela zůstává ukotvená ve svém hard rocku se silným bluesovým akcentem. Ten je umocněn nejen mohutným kytarovým soundem, ale i slušnými melodiemi, s nimiž Tyler Bryant letos přišel. Ty nejlepší nápady si nechal na začátek alba, na němž vyloženě potěší skladbami „Pressure“ a „Crazy Days“ (s hostující Rebeccou Lovell), z nichž tryská energie i nadšení pro věc, ale tím není řečeno, že by druhá polovina desky trpěla nějakým kvalitativním propadem. Tyler Bryant & The Shakedown si udržují formu po celou dobu trvání alba. Sice se při uceleném poslechu může vkrádat myšlenka jisté nenápaditosti, ale při výběru samostatných skladeb jich většina účinkuje spolehlivě.
Velmi se vydařila baladická „Like The Old Me“, která se pyšní nostalgickou atmosférou a nádechem starých časů. Ke svému vrcholu se kapela blíží také v „Automatic“, kde na hardrockový podklad roubuje mírné vlivy grunge, čímž připomene tvorbu Soundgarden a posluchače ohromí zejména silový refrén. Mezi vydařenější věci se dá počítat i jižanským rockem načichlá „Wildside“ a bluesová tutovka „Misery“, stavící především na slide kytarách a dramatickém Bryantově projevu. Na druhé straně spektra lze najít věci typu „Hitchhiker“ a „Loner“. První z nich sice hraje na ostřejší notu, ale když skladbu slibně otevře kytara po vzoru australských legend Rose Tattoo, začne padat řetěz, jako kdyby se kapela zamotala do konceptu a nedokázala nasadit do středu skladby silný refrén. „Loner“ je pak věc baladičtějšího ražení, ovšem zdaleka ne tak přesvědčivá jako „Misery“ nebo „Like The Old Me“, Tyler Bryant & The Shakedown v ní sklouznou až někam k post-grungeové líbivosti. To je tvář, která jim sluší ze všech nejméně.
Pozitiva tentokrát rozhodně převažují. „Pressure“ je vydařenou nahrávkou, která jistě tuhle kapelu posune dál. Samozřejmě ne do míst, která jsou už dávno obsazená jejich starými vzory, ale přece jen Tyler Bryant & The Shakedown už nepůsobí vedle legend, s nimiž sdílela pódium, jako ustrašený ratlík proti testosteronovému pitbulovi. Vzhledem ke stoupající kvalitě možná už na příští desce z nich bude opravdu tak skvělá kapela, jakou tahle čtveřice chce od počátku být.
|
