Nejzajímavější na italské kapele Damn Freaks je fakt, že za mikrofonem stojí zpěvák Iacopo „Jack“ Meille, který je už dobrých patnáct let oporou někdejších klasiků Nové vlny britského heavy metalu Tygers Of Pan Tang. Meille využil před pár lety chvilky volna, kdy se u jeho domovské kapely moc nedělo a ve společnosti tří italských hudebníků pod hlavičkou Damn Freaks vypustil do světa bezejmenné album. Jeho hlas sice nedisponuje zajímavou barvou, je však dostatečně silný, přes to debutová deska zrovna nepřesvědčila. Obsahovala jen tuctový hard rock s drobnou příchutí amerického hair metalu osmdesátých let, který neměl moc velkou šanci uspět v široké konkurenci. Když už se objevil nějaký zajímavý nápad, byl pohřben sotva průměrnými instrumentálními výkony a prachmizernou produkcí.
Deska zapadla a nezdálo by se, že by někdo druhé album očekával s bůhví jakou vervou a nadšením,. Přesto druhé album Damn Freaks pojmenované „Love In Stereo“ je na světě. První, co na něm zaujme, je jeho název, který už v roce 1990 použila pro svou hairmetalovou hymnu americká formace Warrant (skladba vyšla na jejich nejslavnějším albu „Cherry Pie“). Zaujme i obal, vyvedený do fialovo-růžové barvy s velice hezkými nohami neznámé dívky… To je asi tak všechno. Hudební složka (pokud vynecháme opět dobrý Meilleho zpěv) je zase taková, ehm… diskutabilní. Jen těžko totiž lze hádat, proč album obsahuje zvukově naprosto katastrofální stopu, která zní spíše jako demo z garáže. U druořadé punkové kapely by to člověk ještě snesl jako jistou formu autentičnosti, ale neprojde to u formace, která chce hrát nablýskaný pop metal stadionového střihu.
Zvuková a produkční stránka, která se odráží zejména na kytarové a baskytarové práci (občas to až tahá za uši), pohřbívá v některých skladbách i slušné melodické nápady. Přes skutečně nevydařený úvod alba „Love Under Fire“ a „I`m Not Your Enemy“ se jisté zlepšení dostaví v „Bullets For You“, v níž při mnohem větší ošetřenosti hrubé nahrávky (tou skutečně deska je) posluchač dostane dobrou kompozici se zajímavými harmoniemi ve sloce, dobrým kytarovým sólem a sebejistým Meilleho zpěvem. Stylově se právě tato skladba pohybuje na pomezí hard rocku, hair metalu a AOR, což je poloha, která této kapele sluší nejvíc a mohla by ji (při větší propracovanosti) stavět poblíž kapel jako Danger Danger nebo The Defiants. Jenže, tady to JENŽE je skutečně veliké…
Damn Freaks se blíží ke skutečným rockovým hymnám i v „Requiem“, „Life`s Too Short To Feel Old“ nebo v „Game Over“, které ukazují, že by z této kapely přece jen mohlo něco být, kdyby se neobjevoval tak hrozný problém se zvukem a produkcí. Ten dokáže i nejlepší položky alba dokonale zničit. Podobné je to i s rozmanitostí materiálu, Damn Freaks vsadili pouze na skladby ve středním tempu s naprostým minimem odchylek a nulovým moderním přístupem. I díky tomu zní jako klapela z osmdesátých let, která jen těžko dokáže přesvědčit mladší posluchače a ti starší sáhnou samozřejmě spíše po prověřených klasikách, přestože i zde by světlé momenty našli.
Ani druhé album slávu této kapele nepřinese. Je odfláknuté, nedotažené, čímž snahu o napsání dobrých melodických věcí naprosto sabotuje. Kapela tak funguje pouze jako oddech pro Meilleho, jinak si „Love In Stereo“ ani vysvětlit nelze. Jeho jméno se na nahrávce nedevalvuje, protože on sám předvádí přesvědčivý výkon, ale dobrá rocková deska zní poněkud jinak.
|
