Death Dealer už od svých počátků, které se datují k roku 2012, jasně demonstrovali, jaký je rozdíl mezi americkým a evropským power metalem. Ten jejich striktně americký můžete sice brát jako trochu přežitý a mírně úsměvný, ovšem na rozdíl od nabubřelého evropského v něm nenajdete otravné symfonické a klávesové pasáže, tolik provařené ženské vokály a nakonec ani heroické chorály, stavěné zejména na efekt bez umělecké hodnoty. Americký power metal, tak jak jej Death Dealer prezentují, je stavěn na mixu klasického heavy metalu a thrashe a vyrůstá z takových základů, které budovaly kapely typu Metal Church, Riot, Sancuary, Vicious Rumors či původní Manowar. Aby také ne, když základním členem této kapely je kytarista klasické sestavy newyorských válečníků, ale rovněž i člen punkových průkopníků The Dictators Ross Friedman, zkráceně a familiárně označovaný jako Ross The Boss. Ten Death Dealer postavil jako jeden ze svých projektů, ale brzy se tahle kapela stala jednou z nejdůležitějších v jeho současných aktivitách.
K sobě si Ross přizval ostřílené muzikanty - zpěváka Seana Pecka, v minulých letech spolupracovníka kytarové dvojice z Mercyful Fate Hanka Shermanna a Michaela Dennera nebo dalšího ostříleného kytarista Stu Marshalla, známého ze spolupráce s bývalým zpěvákem Metal Church Ronniem Munroem. Rytmická sekce se sice postupem let změnila, zmizel z ní jak bubeník Rhino (ten, co zapálil svou bubenickou soupravu poté, co mu Scott Columbus přenechal místo u Manowar pro desku „The Triumph Of Steel“), tak někdejší spolupracovník Ozzyho Osbournea, basista Mike Davis. Dnes už je rytmika znovu pevná, v kapele působí Rossův dlouholetý kolega, bubeník Steve Bolognese a světoběžník, basista Mike LePond, mající ve svém životopisu působiště jako Symphony X, Seven Witches, Silent Assasssins a řadu dalších.
Novinka „Conquered Lands“ je pro Death Dealer třetí deskou a má ambice být také deskou nejdůležitější. Death Dealer jako kdyby na ní chtěli dostát starému pravidlu o tom, že právě třetí album ukáže, co skutečně v kapele je. Proto je „Conquered Lands“ ze všech nahrávek této party nejdotaženější, zvukově nejvycizelovanější a kompozičně nejvíce vystajlované. Pochopitelně, od muzikantů podobného kalibru nikdo nemůže čekat garážově znějící počin, ovšem zde se ani nenaplňuje prokletí podobných superskupin, v nichž chemie mezi jednotlivými hráči prostě nezafunguje a přijdou s chladnou kolekcí skladeb, dělaných jen na efekt a… do počtu. „Conquered Lands“ sice není bůhvíjak přelomové dílo, které by bořilo hranice stylů, bylo překvapivé nebo nabízelo jednu metalovou hmynu za druhou, ale i tak působí velice sympaticky a upřímně.
Velkou devizou je zpěvák Sean Peck, kterému nikdy nebylo dopřáno vyšvihnout se mezi světovou extraligu, přestože svým hlasem, jenž je mixem síly Erica Adamse (Manowar), expresionismu Geoffa Tatea (ex-Queensrÿche) a teatrálnosti Bruce Dickinsona (Iron Maiden), by do ní klidně patřit mohl. Tentokrát má i několik skutečně dobrých skladeb, kde může svůj um demonstrovat takřka beze zbytku. Vrcholným dílem na „Conquered Lands“ je titulní skladba, která může být považována nejen za výkladní skříň nové desky, ale i kapely samotné. Zde se mísí nejklasičtější aspekty amerického power metalu s jistou dávkou epiky a bombastičnosti, z čehož vychází skutečně silná věc, dotýkající se teritoria kapel jako Crimson Glory nebo metalových chvil starých Queensrÿche.
Dobře zafunguje i dvojice úvodních skladeb „Sorcerer Supreme“ a „Every Nation“, kde není místo pro to, aby se kapela rozehřívala, do desky vlítne po hlavě a nastaví tak parametry pro další skladby. Ty už sice kvalitou leckde zakolísají, jako třeba „Hail To The King“, jež působí, jako by ji Manowar vyhodili z výroby svých klasických alb, ale většinou mají Death Dealer na „Conquered Lands“ formu velmi dobrou. Typickou powermetalovou hymnou překvapí ve „Slay Or Be Slain“, v níž kvapíkové tempo vystřídají průzračně čistá sóla obou kytaristů a silný refrén, které v sobě mají až punkovou energii. Podobně laděně jsou i další úderné věci „Faith Under Fire“ nebo „Beauty And The Blood“, kde je jasně demonstrována vzrůstající forma souboru. Právě tyto skladby dokáží vyrovnat i menší přehmaty, mezi něž patří zmíněná „Hail To The King“ a především baladická „22 Gone“, zpočátku využívající typických melodií Manowar, ovšem v dalších chvílích mířící spíše mezi klišovité věci, dotýkající se až bigbítové urputnosti. Naštěstí pozitiva na albu rozhodně převažují…
Díky nim přišli Death Dealer se svým nejlepším albem, které je ukotveno v jasném nadprůměru a tak „Conquered Lands“ může být dobrou volnou pro ty, které letošní sólovka Rosse The Bosse „Born Of Fire“ zklamala. Z nekonečné řady Rossových projektů v „životě po Manowar“ se Death Dealer jeví v současné době nejsmysluplněji.
|
