Zapomeňte na Lords Of Black jako na powermetalovou kapelu. Tento hřích mládí je už dávno pryč a španělská formace míří k novým výzvám. Přitom to s ní vypadalo vloni docela bledě. Rozloučil se s ní totiž zpěvák Ronnie Romero, který podlehl lákavému volání rockové legendy. Kromě toho, že už několik let stojí v čele reaktivovaných Rainbow Ritchieho Blackmorea, spojil se i s někdejším kytaristou Whitesnake Adrianem Vandenbergem, aby mu pomohl obnovit jeho vlastní značku, která žala úspěchy v osmdesátých letech. Romero je samozřejmě zpěvák od pána boha, který měl vždy na víc, než na umělohmotný metal španělské kapely a proto jeho návrat do lůna skupiny udivil. Jenže u Lords Of Black jsou dnes věci trochu jinak, než v dobách, kdy se ucházeli o přízeň publika prvními dvěma alby. Pryč jsou trochu zmatené progresivní postupy, klišovitý power metal i úsměvné symfonické manýry…
Z té doby zbyl v kapele jen kytarista Tony Hernando, který si celou dobu hrál na velkého šéfa, ale rozklad sestavy jej pravděpodobně naučil sebereflexi a větší otevřenosti. A proto na minulé desce „Icons Of The New Days“ už i on, vědom si stoupající vážnosti Romerova jména, opouštěl prvotní styl, který začal nahrazovat mnohem rozmanitější hardrockovým výrazivem. Byl to samozřejmě Romerův vliv, protože cenné zkušenosti, které nasbíral po boku Ritchieho Blackmorea, jsou pro tak mladého zpěváka k nezaplacení. Tento trend u Lords Of Black pokračuje po Romerově návratu. Novinka „Alchemy Of Souls, Part I“ se snaží být ambiciózním dílem, které by mělo Lords Of Black otevřít nové obzory a díky přítomnosti vokalisty zajistit i větší pozornost než tomu bylo dosud.
Přestože Lords Of Black mají být výstavní skříní soudobého hard rocku a heavy metalu s jedním z nejlepších zpěváků posledních let, vždy se jednalo spíše o přeceněnovanou kapelu, která stavěla více na Romerově hlasu než na kvalitě skladeb samotných. A i když minulá „Icons Of The New Days“ ukazovala, že přece jen něco v této kapele je, „Alchemy Of Souls, Part I“ zase Lords Of Black vrací až někam ke slabému nadprůměru. Na první poslech deska dokáže zaujmout, zejména její čtyřskladbový úvod „Dying To Live Again“, „Into The Black“, „Deliverance Lost“ a hlavně „Sacrifice“, v níž se vstřebávají vlivy Rainbow a dalších klasiků sedmdesátých let, a Lords Of Black zní velmi ambiciózně. Ovšem toto nadšení se hodně rychle vytrácí. Nejenže zjistíte, že ani tyto skladby nemají nakonec potřebnou sílu (ač se muzikanti sami snaží seč mohou), velkých věcí se nedočkáte ani v těch dalších. Jako kdyby Lords Of Black jeli podle instantního receptu, starého už několik desítek let, ovšem ze kterého vyprchal jeho původní entuziasmus a nadšení.
Stylově kapela vykročila dobrým směrem, nabízí materiál vrstevnější, barvitější a projasněnější než kdy dříve, ovšem neschopnost napsat skutečně velkou rockovou hymnu se nezměnila. Na tu aspiruje zejména desetiminutovou titulní věcí, jejíž trochu zbytečně tvrdý refrén vystřídá velice dobrá sloka, kde Romero (jak jinak) exceluje a nabízí výkon srovnatelný s jeho dávným idolem Ronniem Jamesem Diem. Jenže „Alchemy Of Souls“ naráží na nefunkční, urputný refrén, což je ostatně problém většiny dalších skladeb. Chybí jim nadhled a hvězdný esprit, který se od Romera čekal, i polibek múz, jenž by Lords Of Black vyvedl ze zástupu kapel hudebně zaměnitelných a univerzálních. Právě ona jedinečnost je kámen úrazu, na který tato čtveřice narazí skoro v každé skladbě. Má sice Romera a jeho skvělý hlas, ovšem skladby i přes tento fakt (který nedokáží správně využít) nabízí vlastně jen otřepané a průměrné kompozice bez větší přidané hodnoty.
Jestli se u „Icons Of The New Days“ zdálo, že Lords Of Black mají nakročeno k průlomu a že je v nich přece jen víc, než ukázali na prvních dvou deskách, „Alchemy Of Souls, Part I“ odhaluje krutou pravdu. Tahle kapela zůstane jen dělníkem stylu (byť dnes už sympatičtějšího) a hvězdných výšin se musí Romero dotýkat jinde. Bohužel ani hardrockový kabátek, byť o něco slušivější, nepadne Lords Of Black dokonale.
|
