Řada kapel se postupem let stala nejen legendou, ale posléze i karikaturou sebe sama. Ovšem pak je tady hrstka vyvolených, o kterých si člověk ani nedovolí něco podobného pomyslet. Mezi ně patří i AC/DC. Když Angus Young někdy v osmdesátých letech řekl, že vydávají každý rok stejnou desku, jen s jiným obalem, byla v tom obrovská dávka nadhledu a ironie. Můžeme na AC/DC ukazovat jako na kapelu, která všechno, co měla říct, řekla do roku (dejme tomu) 1980, ale nikdy, skutečně NIKDY nikdo nemůže ignorovat fakt, že tahle parta dokázala spojit generace, vymyslet vlastní, v první vteřině rozpoznatelný styl a ještě s tím mít velký úspěch. Tak velký, že když se zeptáte na definici rockové kapely, většina lidí bude jmenovat právě tyto australské hegemony. A je jedno, jestli s nimi vyrůstali už v sedmdesátých letech nebo se k jejich tvorbě dostali mnohem později. V tom je nadčasovost téhlekapely.

Osobně jsem AC/DC poprvé zaregistroval na sklonku osmdesátých let, kdy Supraphon vydal jejich album „Blow Up Your Video“ a posléze, když v rádiu, ještě stále za komunistů, přehráli celou „Back In Black“. O životní lásce sice nebylo hned rozhodnuto, protože doba nabízela mnoho kvalitní hudby, ale AC/DC už tehdy v podstatě stáli nad vším. Nad všemi trendovými žánry a je jedno, jestli to tehdy byl thrash, hair metal, či později death metal nebo grunge. Tahle kapela všechno přežila, nikdy své jméno nedevalvovala ve zbytečných experimentech, které by jí příznivci rozhodně neopustili a ani na trh nevypustila šedou, průměrnou desku. Tu tahle parta vlastně ani natočit neumí. To dokazuje i teď, když vydává sedmnácté album „Power Up“. A zase ční nad vším a Angus Young je při svém prťavém vzrůstu ten největší kytarista na světě. Konkurence si zase hryže prsty, protože celá léta se může snažit skoro o nemožné a přijde tahle pětice chlápků v důchodovém věku, nahraje dvanáct a na jejich poměry v podstatě obyčejných skladeb a svět jim zase leží u nohou...

Pepsi Stone, 16. 11. 2020